"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

10. kapitola: Volterra

26. června 2009 v 16:16 | mrně
Překvápko!!!





Procházeli jsme chodbami hradu. Moje sestřička už má nový život, nové jméno (Jane), nové přátele, patřím tam i já? Nevěděla jsem a to mě ubíjelo. Dřív jsem si byla jistá, ale teď? Kolik se toho změnilo? Dvě století jsme byly bez sebe....

Počkej tady,řekl mi chladně Demetri a sám vešel do velkého sálu, před jehož dveřmi jsme zastavili. Stála jsem teď úplně sama v tmavé chodbě, bez oken, všude jen dveře a obrazy z dávné minulosti a netušila, co bude dál. Jistě mohla jsem použít svou schopnost, ale pokud máte umřít, nechcete to vědět předem, nebo ano? Takhle jsem tam stála snad celou věčnost, snad jen vteřiny. Nepočítala jsem čas, jen jsem myslela na to, jaká byla moje existence a co bude potom.....?

Otevřely se dveře a v nich se objevil Demetri. Pokynul mi, abych šla dál. Zhluboka jsem se nadechla před tím, než jsem ho poslechla. Doufala jsem, mě Aro nechá žít. Můj život nebyl zrovna ideální, ale všechno se může změnit.....

Jakmile jsem došla až k třem trůnům a náležitě se poklonila, Aro se usmál a nadšeně mi podal ruku. Znala jsem jeho schopnost-čtení myšlenek, ovšem trochu rozvinutější, mohl si přečíst cokoli, z jakékoli doby, jakkoli zapomenuté. Jen jsem doufala, že si nepřečte můj lidský život. Věděla jsem, že ještě existují vlkodlaci. Chtěla jsem je chránit a doufat, že to nebude prověřovat, nepochybně by je stopy dovedly až do malého deštivého městečka Forks ve státě Washington.

Pomalu, váhavě jsem mu podala ruku a plnou vůlí se soustředila na svůj upíří život, ne lidský. Trcvalo to jen chvíli ostatním by to připadalo jako pouhý pozdrav, když to doprovodil ještě slovy, :"Vítej ve Volteře." Pak ruku stáhl a já napjatě čekala, jestli to vyšlo. Sakra, Wille! Bylo to snad poprvé za ssto let, co jsem si dovolila pomyslet na Jeho jméno, tentokrát to ani nebolelo.

Aro si se spokojeným úsměvem sedl zase zpět na svůj trůn a nadšeně zatleskal.

"Slyšel jsem, že mášúžasnou schopnost.?" zeptal se, jako by to už dávno nevěděl. Marcus a Caius ase zdáli znuděni jeho divadýlkem, avšak on se dobře bavil.
Chvíli mi trvalo, než jsem našla hlas, nakonec jsem ale přece jen odpověděla.
"Nenazývala bych to zrovna úžasnou schopností, pane, ale jisté věci umím."
potěšeně si zamnul ruce. Netušila jsem, kam tenhle rozhovor spěje, myslela jsem, že jsem porušila nějaké zákony.
"Mohla bys nám ji ukázat?" překvapeně jsem zvedla obočí. "Jistě, pane." Aro pokynul do řady, kde stála jeho stáž zahalená v černých kápích.
"Felixi." Jeden upír vystoupil z řady, avšak kápi si nechal na hlavě. I přes lášť jsem si všimla jeho vypracovaných svalů a trochu se roztřásla, opravdu bych proti nim nechtěla bojovat.

"Prosím, přikažte mu něco." Obrátila jsem se s prosbou na Ara. Nepochybovala jsem o tom, že ho jeho ´lidé´poslouchají na slovo. Aro bez váhání nařídil, ať na mě zaútočí. Přesně toho jsem se bála, ale zůstávala jsem klidná. rychle jsem ustoupila dozadu a napojila se na tok jeho myšlenek. Bude to docela jednoduché, nevypadá moc nebezpečně. Okamžitě jsem mu začala vemlouvat. Ale proč vlastně? Proč bych ho měl poslouchat? Zůstanu stát hezky tady a ani se nehnu! Po tomhle jsem ´vylezla´ z jeho hlavy a přešla k němu. Ani se nepohl, jen pozoroval, co budu dělat. Aro nadšeně zatleskal.
"To bylo báječné, nemyslíš, Marcusi?!" Jmenovaný bratr se netvářil nějak nadšeně, ale Arovi to zdá se nevadilo, jenže jsem stále netušila, co to má za smysl, chtěl snad zjistit, jestli jsem nebezpečná?!
"Nuže Victorio, chtěl jsem ti nabídnout, jestli bys tu nechtěla zůstat." Nebyla to otázka, už dávno věděl odpověď. Příliš jsem se bála smrti, která by mě nepochybně čekala.
"Samozřejmně." ¨
"Tak tedy Jane ukaž naší nové člence rodiny její pokoj. Hned na to půjdeš do tělocvičny, ať si tě Felix prozkouší."Sestřička kolem mě prošla, aniž by mi dala jen náznak své přízně. Doufala jsem, že se to změní, až budeme samy. Lehce jsem se poklonila, jak nás to učili, když jsem byla člověk, pohlédla na Felixe, který si mě měřil s ledovou maskou a pak následovala sestřičku.



2. část (dopíšu až se vrátím :))

Kráčely jsme chodbou a stále mlčely. Všude jsem cítila tu sladkou vábivou vlni upírů. Už teď jsem věděla, že nikdy nebudeme samy a pokud nebudeme samy, vždycky bude taková. Nikdy nbude jako dřív. Štvalo mě to a mrzelo zároveň. Tak dlouho trvalo, než jsem vůbec zjistila, že žije a teď mě tu budou "věznit" v tomhle starém hradě, kde nebudu moct ani hnout prstem, aniž by o mně někdo nevěděl. Milovala jsem svobodu, kterou mi moje nová existence dávala. Bylo to vlastně to jediné co mi dala a teď? Ani nemůžu nikomu přiznat, že je Lil-Jane moje sestra. s takovými úvahami jsem došla ke svému novému pokoji. Přesně vystihoval moje pocity, teď i po celou mou existenci. Samotu, prázdnotu. Byl to jen prázdný pokoj, s holými zdmi, s jedním oknem, pes které padaly rudé sametové závěsy....Ihned jsem zase zavřela dveře a nechala se vést do "tělocvičny", kde už na mě čekal Felix s širokým sebevědomým úsměvem.

S vděčností jsem si vzpomněla na Christophera. Potkala jsem ho, když jsem byla novorozená (upír těsně po přeměně). Naučil mě všechna pravidla-Nesmím zabít příliš mnoho lidí na jednom místě, tudíž začít se ovládat, pokud ne Volturriovi mě zabijí. Taky mi vlastně řekl, kdo Volturriovi jsou. Nejmocnější upíří rodina, to oni utvářeli pravidla. Pokud budu bojovat s jinými upíry a území, nesmím vytvořit příliš mnoho novorozených a nakonec nejdůležitější-Nesmím ohrožovat samy Volturriovy. Ale naučil mě se taky bránit, vlastněmě i chvíli chránil, zůstával se mnou jako můj přítel a dokud jsem se neovládala byl se mnou. Za to jsem mu byla neskonale vděčná. Jen mě mrzelo, že jsem ho už pak víckrát neviděla.

"Tak ukaž co umíš." Kriticky jsem se podívala na své šaty, ale nic neříkala.
"Sakra! Kdy si konečně zvyknete chodit na trénink v něčem pořádným!"Naříkal, já jsem jen přikrčila a čekala co bude dál. Z rohu místnosti se ozval dívčí hlas.
"Ale prosím tě, Felixi, vždyť se toho zase tolik nestalo ne?Já jí ukážu šatnu a je to!" Překvapeně jsem se podívala na dívku, která pomalu přešla k nám měla medové nádherné leské, lehce zvlněné vlasy, vysoké štíhlé nohy a vlastně byla dokonalá, jako mi všichni, ale měla něco navíc, co jí přidávalo na kráse.

Prošla kolem mě a dovedla až k velké místnosti plné skříní s oblečením, bylo tak úplně všechno, od tenisek až po večerní šaty.
"Něco si tady vyber. Hlavně ne další šaty." usmála se pobaveně a pak ke mně napřáhla ruku. "Mimochodem, jmenuju se Carol."Potřásla jsem si s ní rukou se slovy:"Vistoria, těší mě."
"Mě taky, tak si rychle něco vyber, Felix nesnáší, když někdo zdržuje......"
"Jo, jasně!"rychle jsem se rozhlédla kolem sebe a popadla první kalhoty triko a tenisky, které jsem uviděla a pak znovu upíří rychlostí běžela k tělocvičně, ovšeem vzpomněla jsem si na jedno pravidlo boje. nejdrřív vystrč prst, pak ruku a teprve potom sebe(obrazně řečeno)! druhé bylo: Nikdy se nikdo nedívá nahoru! Tyhle pravidla mi Chris vtloukal do hlavy pořád. Před vchodem do sálu, byl to jen prázdný oblouk- jsem se přitiskla na stěnu a opatrně pohlédla dovnitř, Felix nikde. Rychle jsem se skrčila a pohlédla nahoru. 4ekal, přilepený na zdi nad vchodem. Lstivě jsem se usmála a nakročila do sálu a hned zase uskočila zpátky, nečekal to, a tak spadl na zem, udělal kotoul a vyšvihl se na nohy, jenže to už jsem stála u něj a kopla ho do hrudníku, takže odletěl dozadu a zarazil se o protější zeď. Zůstala jsem stát na místě a čekala co udělá. Ovšem stalo se něco, co jsem nepředpokládala......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.