"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

11. kapitola: Překvapení

26. června 2009 v 16:18 | mrně
Bavte se! :)


"Nikdy bych si nemyslel, že si to vážně zapamatuješ!" ozval se medový, hluboký a krásně známý hlas.
"Chrisi!" Zavolala jsem napůl nadšeně, napůl zaraženě! Ten vždycky bájil, jak nikdy nechce patřit k Volturiovým, tak co tu dělá, ale to mě v téhle chvíli nezajímalo. celá moje mysl se upla k té osobě, kterou jsem roužila spatřit. Vypadal pořád stejně, jak jinak, jen jeho oči byly zkušenější. Okamžitě jsem se k němu rozběhla a skočila mu do otevřené nářuče. S potměšilým úsměvem mě zvedl ze země a točil se se mnou dokola znovu a znovu a znovu. Nadšeně jsem vypískla, jako malé dítě, kterého si všímá velký bratr a užívala si pocit štěstí, který jsem měla pokaždé, když byl se mnou. Nedokázala jsem si to tak docela vysvětlit, ale vždycky, když byl se mnou, jsem se cítila tak nějak úplná, chvíli jsem někoho milovala. Jen jako přítele, ale milovala a bylo to bezvadný, chvíli se cítit jako "člověk".
Po ošklivě krátké době, kdy se se mnou točil a dokonce vyhazoval do vzduchu mě postavil na zem, aby si mě prohlédl. Ten zkoumavý pohled jsem znala, po něm přišlo něco.......prudce "inteligentního".
"No páni, nikdy bych nevěřil, ža budeš vypadat stejně." Zamumlal s hranou vážností a já se doslova rozhýkala smíchy.
"Sakra, Chrisi, koukám že jsi pořád stejný, ale co TY děláš TADY?!" při těch slovech jsem ho praštila do ramene. Nahodil nevinný pohled a s překvapeným a trochu ublíženým hlasem mi sdělil důvod svého pobytu tady.
"Co jiného bych tady asi dělal?! Přijel jsem se na tebe podívat." Tím si vysloužil druhé šťouchnutí do ramene. Tentokrát silnější.
"Víš, že poznám, kdy lžeš!" dloubla jsem do něj, ale nechala jsem to být. Za prvé jsem to z něj nechtěla tahat a za druhé jsem věděla, že by mi to stejně neřekl, jedině až bude chtít......znala jsem ho jako své boty.
"Zatraceně, Victorio! Jsi pořád nechutně vidoucí (jakože všechno ví! xD) potvůrka!" Zasmál se, ale očividně byl rád, že tu potvůrku vidí.
"A ty pořád stejně otravnej, zubatej......Chrisííík!" Nesnášel tu přezdívku a ěla taky přesně ten účinek, jaký jsem čekala, vrhla se na mě, ale prosvištěl jen prázdným vzduchem. sledovala jsem, jakse ladně zhoupl do kotoulu a vyšvihl na nohy.
"Vycvičil jsem tě až příliž dobře." povzdychl si teatrálně (teď doufám, že jsem nenapsala blbost...Al prosím, ty seš odborník, přesnou definici slova teatrálně! :)), z čehož jsem měla neuvěřitelnou psinu, ovšem ozval další smích, takže jsem si konečně uvědomila, že nejsme sami a je tu s námi ještě Felix a nádherná Carol se zvonivým radostým smíchem, ta by mi nevadila, ale ten až nepřirozeně hlasitý smích Felixe mi doslova rval uši.
Zamračila jsem se na něj a počkala, až se vyřádí. Když konečně skončil-už jsem žasla, jak to tak dlouhou obu mohl vydržet-stále se ještě široce usmíval a nevšímal si mého zamračeného pohledu. Chris jen zakroutil hlavou, ale nechal to být, tak jsem ho napodobila.
"Někdy mi musíš vyprávět, co všechno jsi za tu dobu zažil." Obrátila jsem zase zátky dychtivě k svému znovunalezenému příteli.
"Úúúúúúúch. Už je to zase tady! Vždyť mi prostě můžeš vlézt do hlavy a podívat se!" Nevěřícně jsem zakroutila.
"To chceš, abych tam byla jak nějaký parazit?!" Moc dobře věděl, jak jsem nesnášela používání mého daru na něj, když mi to mohl prostě říct. Ale nebyla to jediná věc, která mi vadila. Milovala jsem jeho, hlas, ale samozřejmně mu to nikdy neřekla, nejspíš by se mi vysmáll.
Poraženě si povzdech, věděl, že tohle nemá smysl a já zase věděla, jak ho těší, že mě zajímá, co celou tu dobu dělal.
"Dobře, když mi řekneš, co jsi dělala ty, platí?" Nastavil ruku a já ji ochotně uchopila.
"Pla-" víc jsem říct nestihla, protože mě převrátil tak, že jsem ležela na zemi na zádech a on se smíchy prohýbal nade mnou. To jsem mu nedarovala. Rychle jsem mu podkopla nohy, což sice čekal, ale ne tak rychle, takže nestihl uhnout a spadl jak zralá hruška vedle mě. V tu chvíli přišla Lil do tělocvičny a ihned se všude rozhostil klid a všechny úsměvy zmizely. až na ten můj. Znala jsem ten výraz. Vždycky, když se snažila zadržet smích, kousala se do škraní, takže vypadala trochu nafoukle, ale ostatní to nevěděli a tak okamžitě sklapli a čekali co řekne. Ta má teda respekt!
"Felixi, volá tě Aro." Dokázala jsem v tom chladném, tichém hlase rozpoznat malý podtón smíchu, který tam zbyl, asi jako jediná, protože všichni byli stále stejně ztuhlí. Felix něco zabrbla, znělo to jako:Zrovna když se tak dobře zajímal a odběhl s Lilian. Jakmile byli pryč, otočila jsem se zpátky na Chrise s Uličnickým úsměvem, který ho rozesmál.

Procházeli jsme se po hradbách starého hradu a on mi vyprávěl, co zažil, co viděl, prostě co dělal....Forks. To městečko mě stále pronásledovalo. I on tam byl, ale ne kvůli přerostlým vlkům, kvůli "Vegetariánům". Když jsem to slovo poprvé slyšela, rty se mi skřivily do ironického úšklebku. Byli to upíři živící se zvířecí krví, JENOM zvířecí. Obdivně jsem hvízdla, když jsem si poslechla celý příběh. Byli mezi lidmi, odolávali, tvořili rodinu, kždý z nich měl svého druha, jeden našel svou spřízněnou duši dokonce v lidské dívce. Jeho krev ji tak vábila, byla to jeho "pěvkyně" a přesto jí nezkřivil ani vlásek na hlavě. Fascinovaně jsem poslouchala ten příběh. Nedokázala jsem to pochopit, jakoby se otiskl! Rychle jsem tu myšlenku zahnala a podívala se stranou, aby mi Chris neviděl do očí. Abych se odreagovala nahlédla jsem mu do mysli. Měl v ní obraz mě, jak mi vlají vlasy a odráží se ode mě paprsky zapadajícího slunce-tady jsem si to mohla dovolit, ale přemýšlel nad tou rodinou. Jakmile jsem byla klidná, zase jsem vylezla. Nesnášela jsem, že jsem to dělala, ale složit jsem se před ním nechtěla. Všechno mi Ho připomínalo, to bych snad ještě přežila, ale s ní přišly i vzpomínky na moje mimnko. Neuvědomila jsem si, že si zase hladím bříško, dokud jsem napohlédla na Chrise, který sledoval, jak po něm kroužím tam a zpátky.
"Tys měla dítě, ještě, když jsi byla člověk?!" vypálil najednou a já na něj vyděšeně vytřeštila oči.
Chvíli jsem na něj jen tak zírala než jsem vzmohla na slabou otázku.
"Jak´s to poznal?" Můj hlas zněl podvně tiše, prázně, plačtivě i mně samotné. Nejspíš to a můj výraz ho donutily, aby mě objal. Vděčně jsem se mu v náručí svinula do klubíčka a poprvé začala mluvit o své minulosti. Neobešlo se to bez vzlyků, ale řekla jsem mu všechno jak o Jane-Lil, tak o miminku i jeho otci. Bála jsem, aby mnou nebyl znechucený, aby mnou nepohrdal, ale byl dokonale klidný a jen tiše poslouchal. Dlouho po tom, co jsem skončila jsme jen tak stáli v objetí na hradbách. Bylo to zvláštní, ale ulevilo se mi a ten tlak, co mě drtil, už nebyl tak velký.Už jsem ani nevzlykala.

"Jsem ráda, že jsi tady." Zašeptala jsem se mu někam za krk. Jen se usmál a ještě pevněji mě objal.
"Jak jsi to vlastně poznal?" Trochu jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do obličeje.
"Když jsem byl u Cullenových, jedna z nich taky ztratila dítě. Dělala to samé, co ty." Říkal to tak opatrně, jako by se bál, abych se znovu nezhroutila. Bylo to zvláštní, ale mně se ulevilo, že nejsem sama.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.