"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

12. kapitola: Úkol

26. června 2009 v 16:20 | mrně
jo prostě mě to baví! :P






Pohled zatím neznámé postavy:

Chtěla jsem jim říct, že mají jít za Arem, ale po tom, co jsem uviděla to.....objetí. On ji tam normálně objímal a utěšoval! Proboha, co to dělá! vždyť.......!
"Jsem ráda, že jsi tady..." zašeptala mu do ucha nakřáplým hlasem.
"Jak si to vlastně poznal?" odtáhla se od něj, aby se na něj mohla podívat.
"Když jsem byl u Cullenových, jedna z nich taky ztratila dítě. Dělala to samé, co ty." Teď už jsem toho měla vážně dost! Mohli by si to svý vrkání nechat na jindy.....
vyšla jsem zpoza rohu se slovy."Máte jít za Arem, oba dva." sjela jsem z Chrise na náš úžasný přírůstek a nasupeně ji chvíli propalovala pohledem, pak jsem se obrátila a šla zpátky.

Vistoria:
Když ta, mně zatím neznámá upírka vyšla zpoza rohu, Chris mě okamžitě pustil a ustoupil o krok do zadu. Upírka na mě chvíli našvaně zírala, a se znovu vrátila do hradu.
Nechápavě jsem pohlédla na Chrise. Z tváře se nedalo nic vyčíst a na to, abych mu teď lezla do hlavy, jsem neměla sílu. Radši jsem uposlechla vzkazu upírky a prošla spletitými chodbami hradu až do stejného sálu, jako poprvé. hvíli jsem šla sama, ale brzy se přidal. Cítila jeho přítomnost za sebou, ale neotočila jsem se, bála jsem se jeho výrazu a tak jsem hned zaklepala na masivní vyřezáváné dveře a čekala.
"Pojďte!" Otevřela jsem dveře do sálu a proplula až k trůnům, kde jsem se uklonila.
"Victorie, vím, že jsi tu teprve chvíli, ale mám pro tebe s Christopherem úkol....v Bruselu řádí nějaký prvorozený a mohl by nás prozradit...pokud bude mít nějakou schopnost, nezabíjejte ho a přivezte sem, pokud ne, nemám zájem ho vidět." Říkal to, jako bychom se bavili o tom, jestli chce kávu nebo čaj. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.
"Můžeš jít." Celou dobu mluvil, jakoby tam Chris ani nebyl, ale teď mi to bylo jedno. Měla jsem zabít upíra.....Ano, kdysi jsem už zabila, ale jen v sebeobraně.
Otřásla jsem se odporem a zašla do svého pokoje. Už jsem tu byla skoro týden, a tak jsem si ho zařídila. Celému pokoji dominovala obrovská manželská postel, nalevo od ní si tam spokojeně odpracovávala svá léta starobylá skřín s vyřezávanými ornamenty, do které jsem naskládala oblečení. Naproti ní jsem postavila dřevěné poličky a na ně naskládala knížky, které jsem chtěla přečíst. Měla jsem tu až příliš volného času....Na okna jsem k červeným přidala i zlaté závěsy.
Celý pokoj jsem dokončila tím, že jsem do rohu za dveřmi dala stojan na výkresy a vedle toho skříňku, která se vzhledem hodila ke skříni vedle postele, a která sloužila jako nosiš na tužky, gumy, tempery, olejové barvy a různé jiné nezbytnosti na kreslení.

Hned jsem padla na postel a zírala do bílého stropu. Nakonec jsem zavřela oči a představovala si, jak se oprocházím lesem na míle odtud. Vždycky mě t uklidňovalo. Připomínalo mi to ty procházky s Willem...Z tohohle stavu mě probudil až Felix, který mě začal lechtat. Kupodivu jsme si docela sedli. Vlastně jsem s ním spolu s Carol a Chrisem trávila všechen volný čas. Pokud ho zrovna měli i oni.

Začala jsem se vrtět a snažila se nesmát, ale vážně to nešlo, Felixovy prsty tančili po mých bocích tak rychle, že jsem ho nestíhala chytit. Náš smích musel být slyšet snad po celém hradě.
"Felixi!" Konečně toho nechal a já se rychle posadila vydýchávala z toho šoku, přestože jsem dýchat vlastně nepotřebovala-zvyk z lidství. Praštila jsem ho do hrudi tak, že si lehl na postel, ale ještě mě stihl zachytit, takže jsme teď leželi na sobě, já nad ním.
"Eh-?!"věděla jsem, že kdybych mohla, červenala bych se.
"Victorio, máme jít za Arem." Ozval se ode dveří chladný hlas. Rychle jsem od Felixe odskočila a zadívala se do Chrisovy odměřené nicneříkající tváře. Takhle se nikdy netvářil. Docela mě to vyděsilo, ale hlavně jsem nechápala, proč se tváří zrovna takhle. Vždycky byl veselý a vtipkoval. Od té doby, co tu byl se hrozně změnil, už nemluvil tolik jako dřív, alepoň ne na mě. Rychle jsem odhopkala od postele a zamířila za ním. V duchu jsem si nadávala. Jednou mě ten Felix zabije...
Aspoň jsem to spravila tím, že jsem Chrisovi pozměnila vzpomínky, Carol by asi neskákala nadšením, kdyby se to dozvěděla od Chrise, který si z toho odvodill kdo ví co...Carol totiž chodila s Felixem. Rychle jsem Chrisovi vlezla do hlavy a hledala poslední okamžiky, ale narazila jsem na jeho vzpomínky, když jsme byli na hradbách. Právě mě objímal.
Je tak krásná, proč ji nemůžu mít....Byla jsem tak šokovná, že jsem doslova vytřelila z jeho hlavy. Musel myslet tu jinou upírku, ne mě. S tímhle nepřesvědčivým přesvědčením jsem opět vplula do jeho paměti.
Sotva zašel za hradby, přitáhla si ho k sobě krásná upírka, neznala jsem její jméno.
"Co to sakra mělo být?!" vyjela na něj.
Jen na ni nechápavě zíral. "Co co mělo být?"
"Co?! Co?! Pazila se po tobě,tys ji ještě objímal a ptáš se mě Co co bylo?!"
"Blanche! Blnche! Blanche! Je to má kamarádka! Byla na dně! Snažil jsem se jí jen pomoct!" Vážně je to pravda nebo si to jen nalhávám?! (Chrisovy myšlenky)
"No jistě!" zasyčela na něj a propalovala ho očima. Hodil na ni štěněčí pohled a vzal jí obličej do dlaní. Sledovala jsem spolu s Chrisem, jak její výraz taje. Nakonec se k ní naklonila políbil ji.
Nechápala jsem Chrisovy pocity, nedokázala jsem je pojmenovat. Jakoby byl roztržený na dvě části. Jedna táhla ke mně, ta druhá k Blanche. Nechápala jsem ho, ale popravdě ani sebe ne. Chtěla jsem, aby nechal tu upírku a byl se mnou a zároveň jsem to tak nechtěla. Měla jsem pocit, jakobych zrazovala Willa. Okamžitě jsem zahnala ty myšlenky a soiustředila se jen na Chrsovu mysl.
Rychle, jako když přehráváte video jsem se dostala až k okamžiku, kdy otvíral dveře. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsem přistála na Felixovi. Co to má sakra být?! (chrisovy myšlenky) Victorio...
Cítil se tak nějak odstrčený, podvedený. Rychle jsem tu vzpomínku nahradila, jak s Felixem sedím na posteli a společně se smějeme. Pocity jsem ale měnit neuměla, ani jsem nechtěla, stačilo mi je cítit. Nesnášela jsem tohle lezení do soukromí, ale radši tohle, než aby mě Carol nenáviděla. Stala se pro mě něčím jako sestrou. Přestože tu byla ta pravá, už to nebyla moje sestřička...ta, kterou jsem znala umřela spolu s lidstvím Lil. Teď už to nebyla Lil Withlock, ale Jane Volturi.

S těmihle myšlenkami jsem došla až k těm Vyřezávaným masicním dveřím. Rychle jsem zaklepala a po tichém:"Dále." vešla. Jakmile jsme došli ke třem trůnům a poklonili se, Aro spustil tónem jakým mluvíte o počasí.
"Venku je nachystané auto. Má tmavá skla, takže se nemusíte bát že by Vás někdo viděl. Pass a doklady vám dá Gianna na recepci spolu s doklady od auta. A jak jsem říkal pokud bude mít schopnosti, nezabíjejte ho..."

V autě bylo nepříjemné ticho. Chris řídil, tak měl alespoň záminku pro to, že mlčí, ale já mlčela kvůli tomu, co jsem zjistila. V duchu jsem si nadávala. To mám z toho, že někomu lezu do hlavy! No a co? Tak bychom to Carol vysvětlili, není hloupá, navíc, pochybuju, že by Chris povídal zrovna Carol o mně a Felixovi. A vážně jsi to udělala jen kvůli ní nebo i kvůli Chrisovi?! Jistěže kvůli ní! Proč bych to proboha dělala kvůli Chrisovi. Protože ho máš ráda! Ne, namám! Vážně?! Jo, nemám ho ráda, tak už zmlkni! No, jak myslíš....Nemá pravdu, nemám ráda Chrise....Je tak krásná, proč ji nemlžu mít....
Zadívala jsem se na Chrise. Určitě tím myslel Blanche...Ale co ty jeho pocity? sama jsem to prožívala...Ne, určtě to bylo na Blanche....Chtěla bych vůbec, aby tím myslel mě?! Na to jsem si nedokázala odpovědět...
"Co je?" Zeptal se Chris, když jsem na něj zírala dál.
"Uhm, promiň, nic." Jo, ještě se nech nachytat, jak na něj zíráš! Jen tak dál, Vicky!
"Jsi nervózní?" zeptal se mě s úsměvem. Vypadal tak krásně a šťastně. Sakra co to plácám?! Raději jsem od něj odvrátila pohled.
"Ty snad ne?" Pokrčil rameny a dál zíral na silnici. Tohle byla naše jediná konverzace za dva dny jízdy. Vážně to nebylo příjemné, ale aspoň jsem mohla "meditovat" a snít o nádherném lesu s obrovským nádherným vlkem. Už jsem se víceméně smířili s tím, že tu není, ale stejně to bolelo. Ale už ne tolik...

"Victorio?" pohladil mě po ruce Chris, jakoby mě probouzel. Prudce jsem otevřela oči a trochu ucukla. Překvapeně se na mě podíval. Nikdy předtím mi to nevadilo, jenže teď mi v hlavě stále zněly jeho myšlenky....Jak můžu vědět, že je to jen přátelské gesto?! Že to nemyslí jinak?! Jeho výraz trochu posmutněl.
"Jsme na místě." Jen jsem přikývla a otevřela dveře. Chtěla jsem vystoupit, ale Chris mě chytil za paži. Ohlédla jsem se po něm. Jeho výraz byl starostlivý...
"Stalo se něco?"
"Ne, vůbec nic." zašeptala jsem a vystoupila z auta. Seděl tam a nechápavě na mě zíral, jak obcházím auto a vytahuju z kufru kápi, ještě byla tma, ale brzi ji budeme potřebovat. Podíval se na chvíli stranou, čehož jsem využila a přikradla se k jeho dveřím. Bleskově jsem je otevřela a žduchla do něj.
"Hodláš tu přenocovat?!" Se smíchem jsem sledovala jeho šok. Není lehké upíra překvapit, natož vylekat, i když pro Felixe to byla hračka, alespoň v mém případě. Vždycky vrazil potichoučku do pokoje vžycky, když jsem snila.
"Felix má na tebe špatný vliv." Zakroutil nade mnou Chris hlavou, ale smál se taky.

Vešli jsme do hotelu a Chris šel koupit pokoje na neurčitou dobu, zatímco já počkala u výtahu. Přece jen měl lepší ovládání než já. Za chviličku ke mně přišel s JEDNÍM klíčkem od pokoje.
Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Jsi moje snoubenka, nevypadalo by nejlíp, kdybychom měli každý jinej pokoj." Osvětlil mi situaci a já se jen ušklíbla.
"To bude mít Blanche radost...." zamumlala jsem si pro sebe.
"Co´s to říkala." Zatracený upírský uši!
"Vůbec nic...." Usmála jsem se nevině a nastoupila do výtahu. Celou dobu, co jsme jeli tou plechovou krabicí mě pozoroval, ale nic neříkal.

Otevřela jsem dveře pokoje a uviděla.........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.