"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

13. kapitola: Vzpomínky

26. června 2009 v 16:22 | mrně
Možná brzy opět změním název, úsměv se mi fakt nelíbí.....zatím se bavte! ;)





"MANŽELSKÁ POSTEL?! NO TOBĚ SNAD PŘESKOČILO?!" Vážně si tam uprostřed pokoje klidně stála obrovská manželská postel. Nejradši bych ho zabila, rozsekala na kousíčky a spálila je. Tohle snad není možný! Vždyť já nesnáším, když máme mít jednu koupelnu, natož pokoj s MANŽELSKOU POSTELÍ! že to nemyslí vážně!
Nevinně na mě koukal, zatímco já ho propalovala pohledem.
"Tobě to snad vadí." Tak přesně tohle na něm nenávidím.
Rozzuřeně jsem zavrčela a zapadla do koupelny. Zatímco jsem ze sebe strhávala kousky šatů, v duchu jsem nadávala. Měl sem jet s Blanche a ne se mnou! Bože, copak mám tohle zapotřebí?! Stačí, že jsem s ním musela před, kolik už je to let?! , být v jednom pokoji. Celou noc, kdy jsme mli čistě teoreticky spát mi nedal pokoj, buď se mě ptal jestli: Už spím... nebo: Jestli taky nemůžu spát! Zajímalo by mě, jestli to samé dělá Blanche....

Ponořila jsem se do vany plné vařící vody. Čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem se nořila do myšlenek o Blanche a Chrisovi. A čím víc jsem o nich přemýšlela, tím víc se mi chtělo brečet. Vůbec jsem to nechápala. Chris je přece můj kamarád! Nic víc! Není můj majetek, může dělat co chce. Na tak moc věcí bych se ho chtěla zeptat...Koho myslel na hradbách? Miluje ji? Má mě rád? Co pro něj vlastně zamenám? Zároveň jsem ale věděla, že se ho na to nikdy nezeptám a naopak se od něj budu držet dál. Nikdy to už nebude jako dřív a to nejen proto, že jsme jinde, v jiném čase, oba jsme se změnili, ale taky proto, že jsem někde hluboko začala chápat, že ho nemám ráda jen jako kamaráda. Stačilo slyšet ty zatracený dvě věty v jeho hlavě, abych si to uvědomila. Zlostně jsem bouchla do stěny z kachliček, čímž jsem urazila několik kachliček a udělala díru do zdi, kousky omítky padaly ze stěny do vody a dopadaly na dno, zatímco já jako v transu hladěla před sebe, jak mi tohle ničení stěny připomnělo den, kdy jsem se stala upírem. Zbořila jsem celý náš dům....Tohle mělo za následek, že jsem opět začala až příliš vzpomínat. Na to, jaké to bylo předtím než jsem se stala tímhle. Hrdlo se mi stáhlo, jak se mi vybavil Willův obličej, jak se usmíval, jak se snažil pijít na to, co jsem zase provedla a mezi obočím se mu objevila hluboká vráska, jak se na mě díval ustaraně, jetli sebou nepraštím, když mi říkal co je. Jak mě objímal, jak stál u oltáře a se zasněným úsměvem se díval, jak kráčím uličkou k němu, náš první manželský polibek....
"Victorio?" zaklepal na dveře Chris.
"Hmmm?" zamumlala jsem, můj hlas zněl nějak plačtivě....asi si toho taky všiml.
"Stalo se něco?"
"Ne..." zamumlala jsem a vystoupila z vany. Natáhla jsem na sebe oblečení a doslova vystřelila z koupelny. Málem jsem porazila Chrise, jak jsem spěchala pryč.
"Promiň...." zamumlala jsem potichu a vypadla ze dveřís nápisem 1450. Vylezla jsem na střechu hotelu, kde byl výhled na celé město. Lidičci podemnou už běhali za koždodenními starostmi. Musím vyzvednout dítě ze školky! Ach jo, zase ta debilní škola! Musím vyzvednout auto, nakoupit, zařídit ten dům důchodců pro babičku....
Každý někam spěchal....Hemžili se podemnou jako mravenci a nevšímali si zářivé postavy kdesi nahoře...
Stála jsem nehybně jako socha a nechala vítr, ať si hraje s mými vlasy. Chris za mnou nešel, za což jsem mu byla vděčná. Prostě jsem potřebovala mít čas jen pro sebe. Znovu od začátku přijímat fakt, že už tu Will není......


"Takže, jak to uděláme? Prostě řeknem, Čau kámo děláš problémy, takže tě jdeme zabít, ale pokud máš nějakou schopnost, tak tě necháme existovat?! To asi ne, takže jak?" Zeptala jsem se Willa, jakmile jsem vešla do pokoje. Zůstala jsem na střeše několik hodin, ale už jsem byla vpodstatě v pořádku. Už jsem nepřemýšlela ani o Willovi ani o Chrisovi, prostě jsem se soustředila na úkol, který jsme dostali.
Zíral na mě dost vyjeveně, kdo by taky ne, když zmizíte na několik hodin a pak se objevíte a jediné co vás zajímá je, jak zneškodnit upíra dělajícího osinu v zadnici Volturiovým... Sedla jsem si k němu na postel a podívala se na něj. Sledovala jsem změny v jeho výrazech, dokud to neskončilo u něčeho neurčitého....
"Vlezeš mu do hlavy" pokrčil rameny. Zaúpěla jsem. Přesně tohle jsem nechtěla slyšet.
"Fajn, ale nepřej si mě, jestli mě z toho bude bolet hlava nebo mě napadne, když se budu soustředit, takže mi laskavě budeš krýt záda!" zvedla jsem ukazováček.
"Jasně, šéfe!" zasalutoval a já se prostě musela smát. Tvrdila jsem, že to nemůže být jako dřív?
Spokojeně jsem vstala.
"A jak ho chytíme? prostě budeme pobíhat po městě a hledat ho?"
Pokrčil rameny a přikývl. Škoda, že tu není Demetri, stopuje podle mysli, bylo by to stokrát snazší....


Vyrazili jsme se, jakmile se setmělo. Náš milovaný upírek vyrazil na lov a my za ním.
Sakra! Nikdy bych nevěřila, že je Brusel tak velkej. Naštěstí jsme ho našli brzo. Právě vysával mladou ženu. Sotva skončil, zastoupili jsme mu cestu ze slepé uličky. Otočil se a já zkoprněla....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.