"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

15. kapitola: Nic víc než nic...

26. června 2009 v 16:25 | mrně
Chachá! super název, nemyslíte?



Ležela jsem na posteli nehybná jako socha a zírala do stropu. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to. Nešlo prostě zapomenout na realitu. Valilo se to na mě ze všech stran. Lil už není Lil, ale krvelačná bestie, Chris se chová divně, k tomu znovu a znovu prožívám smrt, svojí Willovu i mého dítěte, mé Vivian a nakonec Deren. Tohle nezvládnu ani kdybych se přetrhla. Možná si teď myslíte, dělám z komára velblouda, ale už jste si to někdy zažili? Už jste někdy přišli o dvě nejdrahocenější bytosti na světě a pak jste se stali tím, co jedna z nich nenáviděla a druhou to zabilo? Myslím, že ne....Tohle už nejsem já, celá moje existence se nedala nazvat ani přežíváním.....pro to neexistoval název.
Kdybych dokázala vrátit čas a vymazat celou tuhle nesmyslonou existenci....vymazat vzpomínky! To je ono! Když to dokážu u jiných, dokážu to i u sebe!

Zavřela jsem oči a poprvé opravdově vzpomínala na ty šťastné chvíle. Na úplné maličkosti, které pro mě měly obrovský význam. Jak se usmíval, jak se mračil, když přemýšlel, jak mi nosil kytky...to všechno bylo nádherné, ale já věděla, že už to déle nevydržím.....Pevně jsem k sobě stiskla víčka a všechny vzpomínky nahradila jen černou tmou, nicotou....

Carol:

Zrovna jsem šla do šatny, když jsem uslyšela příšerný jekot, nevšímala bych si ho, kdyby nevycházel z Vickina pokoje. Hned jsem se tam rozběhla. Rychle jsem rozrazila dveře a našla ji, jak sedí v koutě sbalená do klubíčka a houpe se do předu a do zadu. Jakmile uslyšela slabé vrznutí dveří, vzhlédla a nacpala se ještě víc ke stěně. Vyděšeně na mě kulila červené oči, které byly čím dál vyděšenější, jak jsemk ní pomalu přistupovala se slovy.
"To nic, to jsem já, všechno bude dobré, všechno bude v pořádku...." došla jsem až k ní a zlehka ji objala. Nejdřív ztuhla, ale když pochopila, že jí nechci ublížit, obmotala kolem mě ruce tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout. Jen jsem jí uklidňujícím šepotem mumlala stále stejná slova a přemýšlela, co se stalo.
Ve dveřích se objevil Chris a hned za ním Felix s vyděšenými výrazy. Oba dva zůstali strnule stát, když uviděli, v jakém je Victoria stavu. Hned na to se Chris prudce rozběhl k nám. Victoria vyděšeně vykřikla a snažila se dostat co nejdál od něj.
"Ale Victorio! To jsem já...." zašeptal Chris zvláštním tónem...

Victoria:

Chvíli mi trvalo najít, kde jsou mé oči. Když jsem je konečně otevřela, zírala jsem na jemně smetanovou tečkovanou plochu, která od sebe odrážela jemné světlo. Chvíli jsem na ni fascinovaně zírala. Nic takového jsem ještě nikdy neviděla, vlastně jsem ještě nic neviděla. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Byl nádherný. Vyřezávaná obrovská skříň, na zdi visel nádherný obraz, v jednom rohu byl papír na stojanu a vedle něj tužky, olejové barvy a různé jiné věci na kreslení. otáčela jsem se kolem dokola a snažila se vzpomenout, kde to jsem. Přešla jse ke skříni v domění, že mi tam snad něco pomůže. Otevřela jsem její dvěře nahlédla dovnitř. Bylo v ní jen samé oblečení. Natáhla jsem k jedné poličce ruku a chtěla jsem sáhnout na jemný přívěsek na stříbrném řetízku, když jsem zaznamenala koutkem oka pohyb. Instinktivně jsem se otočila a spatřila se v zrcadle. Vypadla jsem nádherně, ale moje oči....byly červené. Pomalu jsem začala ustupovat od zrcadla. Tohle nejsem já, tohle nemůžu být já. Tohle je jen zlý sen. Zděšeně jsem vykřikla. Narazila jsem na stěnu. svezla jsem se po ní dolů a objala svoje kolena. Houpala jsem se tam a zpátky. Ucítila jsem lehký závan větru a hned na to jemné vrznutí dvěří. Vzhlédla jsem. Ve dveřích stála nádherná žena, ale měla stejné krvavě červené oči. Pomalu se ke mně přibližovala. Ne, ne, ať stojí. Vyděšeně jsem na ni zírala. Něco říkala, začalo mě to uklidňovat. Pomalu mě objala. Na setinu seknudy jsem vyděšeně ztuhla. Pak jsem kolem ní pevně obmotala ruce. Hned na to se ve dveřích objevili dva muži, také jměli červené oči. Děsilo mě to. Hrozně moc. Jeden se ke mně prudce pohnul. Ne! Pustila jsem tu ženu a odsunula se co nejdál od něj. Nechápala jsem to, nechápala jsem nic...

Kdo to je? Kam mě to vedou? hrozně se bojím....Proč nic neříkají?! Kdo vlastně jsou?! Lidé ne....
Dovedli mě až k jakýmsi nádherným starobylým dveřím. Všechno mi to bylo divně povědomé, bála jsem se toho, co je za nimi, bála jsem se toho vždycky....Otevřeli ty dveře a já uviděla tři vznešené postavy. Budily respekt, ale hlavně strach. Bála jsem se jich! Tak moc. Ne! proč mě vedete blíž?! Já chci pryč! Upír uprostřed vypadal znepokojeně. Rychle vstal ze svého trůnu.
Trhla jsem sebou zpět, ale ty ruce byly příliš silné.
"Victorie?!" Přibližoval se, tak rychle se přibližoval! Ne! Stůj! Prosím, stůj...! Už byl skoro u mě, natáhl ruku, aby se mě dotkl. V tu chvíli mě ovládly instinkty. Odkopla jsem nejbližší postavu, myslím, že to byl ten muž, před kterým jsem couvala. Rychle jsem odrazila další postavu stojící v cestě ke dveřím. Razila jsem si cestu ke dveřím, jak jen to šlo. U dvěří stála drobná postava, jakoby dítě. Pohlédla jsem jí do krvavých lítostivých očí. V tu chvíli sevřela mé tělo bolestivá agonie. Klesla jsem na kolena. Někdo vyděšeně vykřikl.
"Proboha, ne! Nech ji!" Myslím, že to byla ta žena. Ale to všechno jsem cítila vzdáleně. Musím vstát! Musím se odtud utéct! Vstaň! No tak vstaň. Pomalu, kousíček po kousíčku jsem natahovala šlachy, napínala svaly, až jsem konečně stála vzpřímeně. Nikdo už nemluvil. Všichni jen stáli a zírali, dokonce i bolest ustala. Využila jsem toho a rozeběhla se ke dveřím, dítě mi ustoupilo a já proběhla otevřenými dveřmi. Znala jsem tenhla hrad, kdesi hluboko jsem věděla, kam zahnout, jak se dostat ven. Konečně jsem uviděla trávu a lesy. Cítila jsem se, jakoby to bylo celé století, kdy jsem naposledy cítila čertsvý vzduch, jak si vítr phrává s mými vlasy, zpěv ptáků. To vše pro mě bylo dávno známé a přece nové, nechápala jsem to.....

Už jsem neběžela jako o život. Teď už jsem se jen procházela po lese a poslouchala ptáčky, jak zpívají nádherné písně. Bylo to nádherné, ale celou tu dobu jsem měla, že tu něco nebo někdo chybí, že tohle není úplné...
Mezi stromy probleskl zlatý paprsek-slunce odrážejícího se od vody. Vydala jsem se tím směrem. Bylo to malé jezírko. Moc jsem nepřemýšlela o tom, co dělám, prostě jsem do něj skočila. Voda byla tak krásně teplá, jen jsem se na ni položila a nechala se omývat vlnkami. Nevnímala jsem čas, teprve když jsem uslyšela prasknutí větvičky, vzpamatovala jsem se. Rychle jsem se ponořila pod vodu a poslouchala. Uslyšela jsem rychlé dýchání a zběsilý tlukot srdce. Ulehčeně jsem si oddechla vynořila se nad hladinu. Na břehu jezírka stála srnka se skloněnou hlavou k vodě a pila. Ucítila jsem příjemnou vůni. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem po ní skočila a vypila ji. Teprve, když jsem vypila poslední kapku té lahodné červené tekutiny, jsem pochopila, co jsem to udělala. Tohle přece lidé nedělají nebo ano? Z nějakého důvodu mě to děsilo,...ale co mě děsilo ještě víc bylo to, že jsem nevěděla proč mě to děsí. Nevyznala jsem se sama v sobě, nevěděla jsem kdo jsem....Rychle jsem vyhrabala díru a opatrně do ní položila srnku. Naházela jsem na ni hlínu a zamaskovala to tak, že nebylo poznat, že tam kdy byla díra. Rozhlédla jsem se kolem sebe a začala zběsile utíkat pryč. Chtěla jsem utéct od té srnky, od "nich", ale i od sebe samé....hlavně od sebe samé.
Probíhala jsem lesem a uhýbala větvičkám. Najednou mnou prolétla křeč a já letěla vzduchem, pak jsem ucítila ostrou bolest v hlavě a boku. Byla jsem zase zpátky v lese, atála na místě a zírala před sebe. Sáhla jsem si na bok. Nic, byl naprosto v pořádku....ani hlava mě nebolela. Co to bylo? Vzpomínka?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wedding gowns discount wedding gowns discount | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 14:50 | Reagovat

Lovely blog! I am loving it!! Will come back again. I am bookmarking your feeds also
http://www.speakdress.com

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.