"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

16. kapitola: Ztracená

26. června 2009 v 16:26 | mrně
co tomu dodat? snad jen, že doufám, že ještě někdo čtete a doufat, že se mi to jakš takš daří....:)





Už jsem neběžela, naopak procházela jsem se pomalu lesem a přemýšlela, co to bylo.
Ta žena mi byla podobná, nebyla stejná, ale ani jiná, byla jsem to já, to jsem veděla jistě. Něco mi na ní ale nesedělo, její oči, byly modré, ne červené. Je to tak vzálené, ale přesto povědomé....
Z přemýšlení mě vytrhlo tiché syknutí a zvláštní nasládlý pach. Rychle jsem se otočila, stál za mnou. Ten muž, co mě tak děsil tam vevnitř. Vyděšením jsem vytřeštila oči a začala couvat.
"Ne, neboj se. Já ti nic neudělám...." mluvil hlubokým přijemným hlasem, ale mě to bůhvíproč vyděsilo ještě víc. Znovu jsem se zběsilým tempem proplétala mezi stromy a doufala, že já budu ta rychlejší. Najednou jsem vyběhla na pláž, nepřemýšlela jsem, vběhla jsem do vln a plavala a plavala a plavala. Měla jsem hrozný strach, z něj, vypadal tak děsivě....
Teprve, když jsem doplavala k vyčnívajícímu vršku skály, ohlédla jsem se. Viděla jsem už jen jeho obrys. Stál na pláži a díval se za mnou. Po chvíli nakopl kamínek, obrátil se a rozeběhl se zpátky do lesa.
Ulehčeně jsem si oddechla.

za několik dnů:
Byla noc, měsíc se odrážel od hladiny a já konečně dospěla k pobřeží. Ulehčeně jsem si oddechla. Rychle jsem vylezla z vody a lehla si na písčité pobřeží. Nebyla jsem unavená, jen jsem chtěla ležet a dívat se na hvězdy. Byly tak zvláštní. Tak malinké a přesto zářily tak jasně...Ležela jsem tam celé hodiny. Hvězdy začaly blednout a nebe bylo světlejší a světlejší. Z hladiny začal vystupovat zlatý koutouč. Slunce. Spokojeně jsem se usmála.
Čím bylo slunce výš, tím jsem zářila víc a víc. Ptáci začali zpívat svou každodenní píseň, slyšela jsem i jejich maličká srdíčka, jak tlučou jako o život. Užívala jsem si tu dokonalou harmonii, když ji narušilo další spašeně bijící srdce, přerývaný dech a pravidelný dusot nohou. Nevšímala jsem si toho, myslela jsem si, že je to nějaká srnka, ale když jsem ucítila tu krásnou kořeněnou vůni a kroky zpomalovaly, až zastavily úplně, vyšvihla jsem se do sedu a otočila hlavu tím směrem. Stál tam vysoký kluk se štíhlým vypracovaným a nádherně opáleným tělem. Na sobě měl jen riflové kraťasy a černé tenisky, ale nezářil, což mi bylo divné.
Snědý obličej mu rámovaly delší černé vlasy, oči měly tmavě hnědou barvu. Někoho mi hrozně připomínal, problém byl, že jsem nevěděla koho.
Jen tam srtnule stál a zíral na mě. Musela jsemm se tomu zasmát. Vydechl a zhluboka se nadečchla a znovu. Se smíchem jsem se zvedla a rozešla se k němu. Dál tam strnule stál.
"Jsem Victoria." Bylo to zvláštní, ale jeho jsem se nebála. Vypadal sice podobně, ale vyzařoval jakési zvláštní teplo. Byl tak jiný, tak zranitelný....
"Já-já-já jsem Jared." vykoktal. Jen jsem se usmála, vzala ho za ruku a odvedla k moři.
"Ty tu bydlíš?" Měl nádherný hlas, hluboký, jemný....
"Ne...." zašeptala jsem. Kde mám vlastně domov?
"Ty ano?" jen přikývl.
"Kdo jsi...." Už se trochu vzpamatoval...
Pokrčila jsem rameny. "Nevím." Nechápavě se na mě podíval.
"Není to jedno?" Zasmála jsem se a stříkla na něj vodu z moře. Překvapeně vyjekl, ale potom mi to oplatil. Takhle jsme tam blbli ještě dlouho, než si vzpomněl, že musí jít do školy....
"Co je to škola?" Zeptala jsem se nechápavě. Jen se tomu zasmál.
"Tak ahoj...." a už byl pryč....Zvláštní člověk....

Ano, ano, vím je to krátký, a asi ani ne moc dobrý, ale snažila jsem se, vážně...:)
prosím o komentík :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.