"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

1. kapitola: Memories

26. června 2009 v 18:12
Tak doufám, že sem ještě někdo občas zavítá, protože bych vážně byla ráda, kdybyste na mě nezanevřeli :)



Otevřela jsem oči. Po černém stropě se plazil zelený had s rudýma očima. Každý den jsem se takhle budila, každý den bylo to první, co jsem uviděla. Unaveně jsem vydechla, byla ještě tma. Poslední roky jsem nemohla spát, stále jsem slyšela srdceryvný křik. Pronásledoval mě, ve dne v noci, mučil mě.
Unaveně jsem si promnula oči a potichu vstala. Ostatní dívky takový problém neměly, vlastně nikdo, koho jsem znala neměl takový problém, nebyli tak slabí....
Oblékla jsem si černé korzetové šaty, přehodila přes ně černý plášť a sešla do společenské místnosti. Díkybohu v ní nikdo nebyl. Sedla jsem si do křela u krbu a zapálila kouzlem oheň. S povzdechem jsem položila hlavu na opěradlo křesla.

Vzpomínka:
Ten večer jsme znovu zabíjeli. Kráčeli jsme po zmrzlé cestě. Měli jsme vyvraždit rodinu v Neganu. Čím se provinili? Čarodějka si vzala mudlu. Měli i dítě. Byly mu teprve dva roky....Zastavila jsem se a vzhlédla. Viděla jsem oknem, jak malá holčička v noční košilce nejistě kráčí ke své matce, jak jí tiskne sukni.....
"Copak je zlatíčko?" usmála se na ni.
"Nemůžu spát....bojím se....." Žena si k ní klekla, vzala ji do náruče a začala jí broukat ukolébavku.

Měla jsem si vzít na starost tu ženu. Klečela přede mnou, v náručí svou dceru a prosila mě, prosila ať její sladkou Rose nechám žít. Pohlédla jsem na holčičku v noční košilce, jak se ustrašeně tiskne ke své matce a upírá na mě své čokoládové vyděšené oči. Ohlédla jsem se, ostatní už otevírali branku, rychle jsem použila nitrobranu.
"Zachráním ji, ale ty budeš muset zemřít." Vděčně se usmála.
"To vím, jen ji prosím zachraň..." To byla její poslední myšlenka. Napřáhla jsem hůlku a zašeptla ty dvě slova. Z koncé hůlky vystřelil zelený záblesk, který zasáhl ženu přímo do srdce. Dopadla na zem, v náručí stále svou dceru.
"Mami! Mami!" Zakřičela holčička. "Mami, vzbuď se!" Rychle jsem dívku uspala, chytila ji do náruče a přemístila se s ní do Hope. V tom městečku byl sirotčinec, kde jsem ji nechala.
ůDívala jsem se, jak klidně spí na posteli.
"Sbohem sladká Rose...." Doufala jsem, že bude šťastná, že nikdy nepozná svět, v jakém žijeme....
Tu noc sněžilo.....možná nebe plakalo pro sladkou Rose....

Konečně jsem otevřela oči.
"Sladká Rose....." Zašeptala jsem do ticha pokoje. Rychle jsem vstala. Ještě nesvítá, nikdo si toho nevšimne. Prošla jsem temnými chodbami hradu až k hlavní bráně. Rychle jsem ji otevřela a vešla na Bradavické pozemky. Byla zima, to teď byla ostatně pořád. Zima a beznaděj.....Rychle jsem pošla kolem moskomorů, kteří hlídali pozemky a přemístila se do městečka Hope, do městečka, kam jsem se už nikdy nechtěla vrátit, do městečka, které mě změnilo víc, než cokoli jiného.....

Jestli jste to dočetli až sem, poreferujte prosím, jak se Vám to líbilo..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.