"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

2. kapitola: Pravda

26. června 2009 v 16:05 | mrně
poněkud zvláštní část a ten konec je fakt podivnej, no ale snad se vám to bude líbit a neukamenujete mě...xD




Jen jsme seděly, koukaly na nebe a užívaly si sluníčka. Přemýšlela jsem o svatbě, přemýšlela jsem a začínala mít strach. strach, jestli se něco nezvrtne, jestli se bude William ovládat.....a potom, co bude potom? Těžko říct......můžeme mít krásné děti, dům, Lilian k nám může jezdit na návštěvy....ale taky nemusí, co když se Willovi něco stane? Co když se ostatní dozví, co je zač?.....Bylo tolik otázek a žádné odpovědi.....
V tu chvíli Lilian řekla na něco, co mě dokonale šokovalo...
"Will není člověk." bylo to pouhé konstatování, ne otázka.
"Proč myslíš?" snažila jsem se zakrýt všechnu hysterii, která pomalu vyplouvala na povrch.....
"Já nevím, jen koukala jsem na něj a jednou, víš, jak ho rozčílil jeho přítel, zažal se tak celý třást a pak se omluvil a běžel k lesu, ale než do něj vběhl, proměnil se obrovského vlka......"na chvíli se odmlčela a pak pokračovala....."viděla jsem to, protože jsem utekla do svého pokoje a koukala k lesu.....Zlobíš se?" téměř šeptala, jak měřila můj výraz.
Udiveně jsem na ni zírala neschopná slova či pohybu.........."Ty-ty-ty to víš, a přesto s ním normálně mluvíš a-a-a-a sedíš tady a...." rozčileně jsem vstala a roztržitě se začala procházet po parku.Přemýšlela jsem, co udělám, moc možností jsem neměla, ale vlastně, když Lil neříkala nic do teď, tak proč by nemohla vědět celou pravdu? Ještě chvíli jsem se jen bezcílně toulala a pak se vrátila ke vé sestřičce. stále tam seděla a čekala na mě...
"Víš Lilian, ráda bych ti to vysvětlila celé, ale.....musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš ani Willovi ne..slibuješ?" přikývla, a tak jsem ji pobídla, aby se ptala.
"Will je vlkodlak...." ověřovala si. Jen jsem přikývla. "Jak se jím stal, to ho nějaký pokousal? je jich tu víc? a...." vyhrkla na mě spoustu otázek. Zastavila jsem ji zdviženou rukou.
"Jako vlkodlak se už narodíš, máš vlčí geny v krvi, ale probudí se až když se objeví upír. Lil nepřerušuj mě, prosím. Poté je jakoby nemocný-má horečku a pak když se trošku naštve, vybuchne a změní se do vlčí podoby." vykuleně na mě koukala, ale nebála se, byla spíš fascinovaná a tak jsem pokračovala. "Vlkodlaci žijí ve smečce, takže ano, je jich tu víc asi tak, kolik to ti nemůžu říct a ani kdo to je." dodala jsem, když už otevírala pusu,abys se zeptala.
"co chceš ještě vědět?" Nejistě na mě koukala a kousala si spodní ret. někdy mě až fascinovala svou chytrostí a důvtipem."Říkala jsi, že se ty geny probudí až když se obejví upír, to znamená, že je tu někde upír?" hcvíli jsem čekala než jsem se skloněnou hlavou zamumlala, tiché "ano, je tu upír. Víš, jak se tu začali ztrácet ti chudí lidé?to kvůli upírům, jsou tu dva. dva muži.....Ale to jsem ti neměla říkat. chceš vědět ještě něco?" konečně jsem vzhlédla. čekala jsem, že se bude tvářit zděšeně nebo poběží s křikem domů, ale to bychom asi nemohly být sestry. Jen seděla a rentgenovala mě pohledem.
"A ty se nebojíš?" její hlas byl klidný, až jsem žasla, tohle jsem nečekala ani ve snu.ani v tom nejrůžovějším nejkrásnějším snu jsem nečekala, že tu bude dál sedět a jen se ptáp, jestli se nebojím.
"Ty snad ano?" zavrtěla hlavou. chvíli si mě měřila, než se zeširoka usmála, až jsem se bála, co to zase vymyslí. "Nechceš si jít zahrát na klavír?" Obě jsme ve stejnou chvíli vyskočily na nohy a se smíchem běžely zpátky domů....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.