"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

3. kapitola: Neznáš noty?!

26. června 2009 v 16:08 | mrně
Byla bych ráda, kdybyste si k tomu pustili tuhle skladbu odkaz





"Ne! Ježišikriste! Lili!" Tohle se nedalo vydržet! Dneska byla Lil obzvlášť v náladě. už jste někdy někoho slyšeli, jak hraje na klavír, aniž by znal jedinou notu?! Já právě tohle terorizování musela snášet! Moje miloučká sestřička právě dokončila svůj koncert v podobě bouchání pěstičkami do kláves. Otočila ke mně svou rozzářenou tvářičku, na které jí hrál úsměv a já nemohla jinak, než se rozesmát. Vstala, aby mi uvolnila místo a já zaúpěla-vždycky když mi uvolnila místo, chtěla zahrát jednu a tu samou skladbu, kterou jsem složila.......udělala na mě prosebný obličejík a já si poraženě povzdychla. Vesele zatleskala ručkama, pohodlně se usadila na vyřezávané židli vedle piana a já začala hrát. těžko bych ohla popřít, že se mi ty známé tóný nelíbily. Dokonale jsem se ponořila do hudby a trochu ji vylepšovala. Když dozněly poslední tóny usmála jsem se a otevřela oči, tuhle jsem složila, po prvním setkání s Williamem. Potkali jsme se na plese, skoro celoudobu tančil jen se mnou. Bylo až zábavné vzpomenout si na tu první neohrabanou a nervózní konverzaci.

Ze zamyšlení mě vytrhlo a Lilinino zatleskání, milovala tu melodii, taky se jí líbílo, jak jsem ji zahrála pokaždé jinak. Šťastně se na mě usmála, jak málo jí stačilo k radosti! V tu chvíli do pokoje vešla naše hospodyně. Nejdřív udělala malou úklonku, jak bylo zvykem a potom nám oznámila příchod pana Knithleyho-Williama. Vydechla jsem úlevou-včera byli se smečkou na lovu upírů.

Hospodyně odešla a do pokoje s lehkou úklonou a širokým úsměvem vešel Will. My s Lil jsme mu poklonku vychovaně oplatily a obě jsme k tomu přidaly úsměv, já zamilovaný, ona vševědoucí. Moc jsem se na něj těšila a tak jsem byla Lilian vděčná, když nás s omluvou, že musí jít na hodinu tance, nechala osamotě. samozřejmě si nemohla odpustit mrknutí směrem ke mně. Měla jsem sto chutí na ni vypláznout jazyk, ale to se ve společnosti nehodí.

Když se za ní konečně zabouchly dveřě přešli jsme s Willem k sobě, aby mě mohl schovat do své náruče. Tak se mi po něm stýskalo. Musela jsem se pousmát, kdyby mě viděla naše guvernantka, asi by ji tefil šlak.

"Tak, povídejte." usmála jsem se a vzhlédla k němu. Jen se na mě usmál a nabídl rámě se slovy:"Nechtěla byste se projít po vaší kouzelné zahradě? Váš zahradník odvádí skutečně vynikající práci!" Zamračila jsem se na něj, ale rámě přijala. Vždycky se bavil mojí nedočkavostí, přestože jsem se ji snažila skrýt.

Sotva jsme vešli do zahrady, musela ujsem se znovu zeptat. Jen se zasmál, ale nakonec přece jen začal s vyprávěním.
"Jsou dva-oba muži. Rzdělili jsme se do čtyř skupin, abychom kolem nich udělali kolo a pak jsme se začali přibližovat. Už jsme je skoro měli a nebyl skoro žádný vítr, takže nás těžko mohli cítit, ale ty zatracené pijavice mají stejně dobrý čich, jako my a nějak se jim podařilo prorazit skrz Thomase a George." zamračil se nad tou vzpomínkou. "ale odešli dál, takže se nemusíš ničeho bát." obrátil se a věnoval mi úsměv. pokusila jsem se mu ho oplatit.
"Ale nikdo z vás si nic neudělal, že ne?" zeptala jsem se starostlivě. Té představě se zasmál a pokračoval v cestě, ani jsem nepostřehla, kdy jsme se zastavili.
"Nemusíte si dělat starosti, jak už jsem Vám říkal." povzdychla jsem si, jemu se to mluví, ale co kdyby to bylo obráceně, já byla vlkodlak a on jen človk, co by dělal on? Jaké by to asi bylo být vlkodlak, jak bych asi vypadala.......V tu chvíli mě něco napadlo.
"Jak vlastně vypadáte? Vážně jste tak obrovští nebo jako normální vlci?" Zaraženě se na mě podíval."Vážně to chcete vědět?" Přikývla jsem, a tak začal vysvětlovat.
"Jsme mnohem větší, musíme být větší, jinak bychom proti upírům nic moc nesvedli. a taky bychom nebyli tak rychlí."
"Mohle bych Vás někdy vidět, Williame?" Vydešeně se na mě podíval.
"To-to asi nepůjde. Víte jsme vážně velcí a nechtěl bych, abyste se mě bála nebo tak." začal honem vysvětlovat, až se zakoktával. Místo, aby ve mě vzbudil strach, vyburcoval syndrom tvrdohlavého dítěte.
"Ale, pane, vždyť jsem neutekla až do teď a vlci přece nejsou tak hroziví a Lilian se taky nebála, takže nevím pr-"
"Lilian o nás ví? Vy jste jí to řekla?" skočil mi rozzlobeně do řeči. To mě urazilo, myslela jsem si, že mi věří.
"Ne, pane. Jednou vás viděla, když jste se neovládnul a přeměnil jste se mimo les." Pronesla jsem ledově a pokračovala dál v cestě sama. netrvalo dlouho a dohonil mě.
"Promiňte, slečno, nechtěl jsem se Vás dotknout. Pokud chcete, můžete mne vidět, kdy budete chtít." Pronesl poraženě, zato já se na něj zářivě usmála najednou nedočkavá.
"Co třeba zítra?" zavrtěl hlavou, jak se snažil pochopit mé nadšení.
"Pokud chcete, můžete mne vidět už zítra." Zamračil se, ale dlouho mu to nevydrželo, nikdy nevydržel být zamračený, když jsem se já usmívala.
"Jak jste se dnes měla?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.