"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

6. kapitola: Svatba

26. června 2009 v 16:12 | mrně
další capitolka :) trochu jsem se rozšoupla, snad to přežijete :P A Alisho rozhodně mi nepiš že jsem měla popsat co se dělo během noci....
jinak tuhletu část věnuju Mary. Když nemůžu udělat nějakej hezkej obrázek, tak aspoň tohle :) doufám že necháš koment, jestli si to přečteš :)





Probudila jsem se do krásného slunečného rána, jakých tu bylo málo. Byl 21. květen roku 1795- dnes jsem se vdávám. Je to, jako včera, co jsme se s Willem potkali. strýček mě pozval na návštěvu a jeho na večeři, téměř celý večer jsme si povídali a po jeho zbytek na mě zíral. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát-bylo to naprosto nekrývané zírání a já z toho byla celá nervózní, až jsem shodila vázu s růžemi. Takhle mě vytočil jeden pošetilý, ale nádherný a skvělý vlkodlak.

Posadila jsem se na posteli, zadívala se na svatební šaty a uvědomila si, jaké mám štěstí. Moc lidí se z lásky nevdávalo, natož z takové, jakou jsme cítili my dva. Vstala jsem a obešla dokola ty nádherné bíle šaty. Vrchní díl tvořil kozet s vyšitými růžemi na okraji. Sukně byla široká a nabíraná, prošitá stříbrnou nití. Šaty byly doplněné ještě diadémem a závojem.

Z prozkoumávání šatů mě vyrušila Lilian, která vletěla do mého pokoje,-samozřejmě bez zaklepání-jak velká voda. Usmívala se jak sluníčko a nesla si své družičkovské šatičky, barvy nebe. Byla to zmenšenina těch mých, chběly jen růžičky, ty pro změnu nesla živé v ruce.
"Lil-"
"Vicky! nejsou krásné? Nastříhala jsem je teď v zahradě, takže i nádherně voní! A můžu se u tebe převlíct?! A..." Tohle dělala vždycky, když byla rozrušená, nervózní nebo šťastbá. V tomhle případě to asi bylo všechno najednou, takhle chrlit otázky jsem ji ještě neviděla.

"Lil, Lil! musíš dát ty nádherné růže do vázy, jinak ti uschnou." Zastavila jsem příval otázek, abych jí vůbec mohla odpovědět. Rychle pokývala hlavou a odběhla pro vázu, ovšem hned byla zpátky a znovu spustila, ale já jí ani nerozumněla.

"Pojď Lil, převlčeme se, ano?" ztichla a přikývla. Jak se oblékala, pomalu se začala uklidňovat, a když jsem ji česala, už byla klidná úplně. Jenže čím ona byla klidnější, tím víc jsem byla já nervóznější. Budu se mu líbit? A co když si to rozmyslí? Co když se něco pokazí?Říkala jsem si, zatímco mi Doroti utahovala korzet. Pak si mě posadila na židli a začala mi vlnit vlasy a vplétat do nich perly. Zavřela jsem oči, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit-neúsoěšně. Nakonec jsem to vzdala a znovu otevřela oči. Doroti mi už jen nasadila diadém a závoj a já byla připravená, zhluboka jsem se nadechla a podívala se do zrcadla. Stála v něm krásná dívka ve svatebních šatech a s kytkou lilijí v ruc. Vážně jsem to já? Usmála jsem se na svůj odraz a prohlédla si svou mladší sestru. Vlasy měla na temeni sčesané do kudrnatého drdolu. Vypadala kouzelně!

Stála jsem před dveřmi do kostela a čekala, až zazní svatební píseň. Otec mě držel za ruku a říkal, že je Will ten jehodnější člověk, jakého zná, a že na mě bude jistě hodný. Vděčně jsem se na něj usmála. Byla jsem ráda, že ho tak chválí. Konečně zazněla má vytoužená píseň. Táta mi stiskl ruku, já se zhluboka nadechla a už jsme kráčeli uličkou až k oltáři, kde stál Will v černém smokingu a úžasným úsměvem. Vypadal snad ještě úžasněji než jindy. Oplatila jsem mu úsměv a kněz začal odříkávat své sáhodlouhé řeči. Skoro jsem ho neposlouchala-jedné, co jsem vnímala byly Willovy něžné oči, které se vpíjely do těch mých. Konečně kněz dospěl k pasáži, kde si říkáme ano a já jsem od Willa odtrhla oči.

"Williame Knightley, berete si zde přítomnou Victorii Witholck a budete ho ctít a milovat v dobrém i ve zlém?" Znovu jsem na něj pohlédla. Na tváři měl andělský úsměv, když říkal: "Ano."
Kněz se otočila na mě a pronesl: "Victorie Withlock, berete si zde přítomného Williame Knithleyho a budete ho ctít a milovat v dobrém i ve zlém?" Tentokrát jsem se usmála já na něj a řekla v tuhle chvíli to nejhezčí slovo na světě: "Ano."
"Nyní můžete políbit nevěstu." dokončil kněz obřad. Will mě chytil za ruce a přitáhl si mě k sobě blíž, pak se sklonl a plíbil mě. Byl to ten jehezčí polibek na světě, i když trval jen tak krátkou dobu. Pak už se na nás vrhli všichni pozvaní a blahopřáli nám se slzami v očích. V tu chvíli jsem chtěla, aby byli všichni pryč a zůstal jen Will a já. Bohužel to nešlo.

Ráno mě Will probudil jemným pohlazením po tváři. Blaženě jsem se usmála a otevřela jsem oči.
"Dobré ráno, paní Knightleyová."Zašeptal něžně, čímž si vyloužil polibek. Dlouho jsme jen tak leželi a koukali so do očí, než jsme vstali. Byli jsme v našem vlastním domě, a vlastním služebnictvem a Will mi jako svatební dar dal nové nádherné piano.

o měsíc později...

Právě jsem využívala Willova daru, když mi přišel dát dopis. Nedočkavě jsem ho otevřela, protože to byla otcovo písmo, už jsem měla nový domov víc jak měsíc a víc než 14 dní jsem čekala na pozvánku, kterou mi právě poslal.
"Jsme pozvaní do Derbyshiru! Hned na zítřek!" (domov Lilian) Zvolala jsem až s dětskou radostí, jakmile jsem dočetla dopis. Tak hrozně se mi stýskalo potom malém strašidýlku, až to bylo nenormální...
I Will se musel smát mému nadšení, celý den jsem si zpívala, hrála nebo obojí najednou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.