"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

7. kapitola: Konec nebo začátek?

26. června 2009 v 16:13 | mrně
Tuhle část věnuju Alishi, asi brzo pochopíte proč, máš ráda trochu sadistický věci ne?






Byli jsme u matky a otce na návštěvě. Lili vesele švitořila o tom, co se stalo, jak odešla další guvernantka-ta hoka je vážně ničí. Tahle už byla pátá. Každá vychovatelka ji něco naučila. Tentokrát to byla hra na klavír , takže jsem měla po zábavě, ale přesto bylo příjemné si někdy poslechnout, jak na náš klavír-na otcův klavír- hraje někdo jiný, než já.

Bylo zvláštní zvykat si, že už tu nejsem doma, ale jen na návštěvě, a že už jsem vdaná, čekám dítě a mám svůj vlastní dům. To všechno bylo tak zvláštní, připadala jsem si jako v nádherném snu, přesto jsem měla stále pocit, že se něco pokazí a to něco se mělo stát právě dnes...

Stála jsem u okna a koukala se ven. Už byla tma a vyšly hvězdy-v létě tu vždy býval Velký vůz, v zimě pak Střelec. Ze zadu mě objaly Willovy teplé ruce. otočila jsem hlavu na bok a políbila ho na tvář. Tísíkrát jsem děkovala bohu, že jsme se potkali. Už jsem si neuměla představit život bez něj. Byla bych jen prázdná schránka.

"Wille?" Už dlouho jsem mu chtěla říct, že bude táta, ale nevěděla jsem, jak bude reagovat.
"Ano?" zamumlal mi do vlasů. Otočila jsem se, abych viděla jeho reakci.
"Jsem těhotná." Chvíli na mě jen zíral a pak se nádherně usmál-byl to jeden z těch něžných láskyplných úsměvů, které věnoval jen mě, a které jsem tolik milovala. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější človak na světě.

Mé štěstí ale netrvalo dlouho....

Ze sna mě vzbudil zvláštní zvuk, jakoby skřípot skla. Zmateně jsem se posadila a zjistila, že místo vedle mě je prázdné. Divila jsem se, kam by Will v noci mizel tohle nikdy nedělal.Rychle jsem vstala a otevřela dveře do chodby právě ve chvíli, kdy přede mě dopadlo bezvládné tělo Doroti. Zděšeně jsem zůstala zírat na její nehybné mrtvolně bílé tělo,. Oči měla doširoka otevřené, vtřeštěné hrůzou a po krku jí stékal pramínek krve. Odtrhla jsem pohled od té hrůzy, abych se podívala na začátek chodby a uviděla nádherného anděla celého od krve. Hned jsem si uvědomila že v našem domě je upír. Najednou jsem byla ráda, že tu Will není. Dveřě, vedoucí do ložnice rodičů se otvřely a v nich se objevill otcův hrůzou popelvý obličej. Návštěvník obrátil svou pozornost na něj.

"NE!" vykřikla jsem. ale otec jen zavrtěl hlavou. Upír došel pomalou chůzí až k němu a lačně se zakousl do jeho krku. Sledovala jsem, jak otec bezvládně visí a odplouvá z něj život. Pohlednla jsem mu do očí pávě ve chvíli, kdy se z nich staly jen zrcadla.
Chtěla jsem se stočit do klubíčka a brečet, ale věděla jsem že nemám moc času. Rychle jsem utíkala do Lilianina pokoje-vedla z něj tajná chodba k lesu a pokud se dostaneme k lesu, možná to přežijeme...
Slyšela jsem vykřiknout matku, cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálí slzy.
Liliyn se krčila v rohu místnosti, obličej schovaný v dlaních. Doběhla jsem až k ní a zvedla ze země. Rychle jsem otevřela tajnou chodbu a utíkala po točitých schodech dolů. Shora se ozývalo přidušené vzlykání a sténání, ale to vše přehlušil zběsilý smích...Slyšela jsem, jak praská stěna. Hned nato se ozvaly další pomalé kroky, hrál si s námi, alechodba už byla skoro u konce, už jen poslední čtyři schody a pak pár metrů do lesa. Právě v tu chvíli si mi podlomila noha a já spadla. Cítila jsem, jak mi v kotníku pulzuje bolest. Se smířeným vrazem jsem se otočila na svého andílka. Já se nezachráním, ale ona může...

"Lil, musíš být silná. Utíkej do lesa, budou tam vlkodlaci, ochrání tě!"Vyděšeně na mě zírala, neschopná pohybu.
"Bež!" Stále stála, už jsem byla zooufalá.
"No tak Lil, musíš, kvůli mě!" Konečně se pohla směrem k lesu.
"Mám tě ráda...."Zašeptala jsem za ní. věděla jsem, že ji vidím naposledy.
"Copak, snažíš se zachránit svou malou sestřičku?" Mluvil ke mně vemlouvavým tichým hlasem, jako když říkáte dítěti, že strašidla neexistují. Došel vycházkovým tempem až k mně a teď na mě zhlížel. Zhnuseně nakrčil nos.
"Smrdíš jako pes." Najednou jsem letěla vzduchem, dokudjsem nenarazila jsem do širokého stromu.Ucítila jsem palčivou bolest v bocích a v břichu, ale to byl jen začátek proti tomu, co mě čekalo. Znovu ke ně došel vycházkovým tempem a uklidňujícím úsměvem.
"Ale, copak nestalo se ti nic?" Jeho úsměv se ještě rozšířil tak, že ukázal špičáky. Jen jsem na něj s hrůzou zírala a čekala, co udělá. Dřepl si ke mně a uchopil mou ruku. Uvědomila jsem si, ajk je ledová.
"Víš, nemám rád, když přede mnou utíkáte." Jakmile domluvil zlomil mi ruku v zápěstí. "Potom vás musím honit a poslouchat vaše zbytečně-"teď mi zlomil nohu"-honit." Do očí se mi draly slzy bolesti, ale rty jsem držela pevně sevřené, abych nevykřikla.
Ale on ve své hře pokračoval dál. Zvedl mě ze země a stiskl do železného sevření.
"Ale nadruhou stranu, krev je pak teplejší a mnohem, mnohem chutnější." Jak mluvil, jeho objetí sílilo, až jsem cítila, jak se mi žebra přitiskly na plíce a pak mi praskla hrudní kost. To už jsem nevydržela a rozkřičela se.
"Správně." usmál se, "Křič. Stejně ti nikdo nepomůže..." S těmi slovy mě odhodil do lesa a já spadla na zem. pod sebou jsem ucítila ostré kamínky. Šmátrala jsem vedle sebe zdravou rukou, až jsem našla malý, dostatečně ostrý kamínek. Rychle jsemse rozřízla ruku na zápěstí. Věděla jsem, že neodolá. Neodolal. Zakousl se mi rovnou do krku. Cítila jsem, jak ze mně odplouvá teplo a s ním i život. Pomalu mi mizelo nebe, hvězdy a zůstávala jen černá tma. Zamlženě jsem uslyšela žalostné zavytí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.