"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

8. kapitola: Nová existence

26. června 2009 v 16:14 | mrně
tak jo vážně jsem rozšoupla :) začalo mě to bavit no.....





Zamlženě jsem zaslechla žalostné vlčí zavytí, pak už jsem nic neslyšela ani neviděla. Byla jsem jen já a bolest. Něco ve mně pálilo každou mou buňku znovu a znovu. Musela jsem být už dávno mrtvá a přesto jsem žila. Nevěděla jsem, jak dlouho to bylo, minuty hodiny, měsíce? nevěděla jsem... nejhorší byl konec. bolest pomalu ustupovala z konečků prsů a soustředila se k srdci, kde se ještě stupňovala, tohle jsem nemohla vydržet. Srdce bilo jako splašené. pak vynechalo a nakonec přestalo úplně. S posledním úderem zmizela i bolest, zbylo po ní jen mravenčení. Vytřídalo ji však pálení v hrdle, jak jsem ucítila tu nejlahodnější vůni za celý svůj život. Rychle, až příliš rychle, jsem se posadila. Ne! tohle nemůže být pravda! Vstala jsm a rozběhla se. Za setinu vteřiny jsem byla u zdi, přestože to bylo nejméně 10 metrů! Tohle ne! to to nemůže být pravda, vždyť přece.....může to být pravda, koudl tě upír holka, tak se vzpamatuj a přestaň fňukat!....Ale vždyť. Sladká vůně mě vytrhla z těchla úvah. Naprosto jsem přestala myslet. V tuhle chvíli mě ovládaly instinkty. Běžela jsem za tou vůní do domu, kde jsem našla to, co jsem potřebovala-člověka. Zakousla jsem se mu do krku a pila tu horkou sladkou tekutinu. Až když v něm nebyla ani kapička krve jsem se od něj odtrhla. Panebože! Co jsem to provedla! To-tohle nejsem já! Tohle bych neudělala!....Sama dobře víš, že udělala....zděšená sama ze sebe jsem si schovala obličej do krvavých dlaní a shroutila se na zem a kolíbala se dopředu a dozadu. Co se vlastně stalo s Willem? Na Lilian si pamatuju, utekla do lesa, ale co Will? Ale vždyť už je to jedno! Je ze mě....upír a on je vlkodlak! To nejde dohromady. Sakra proč, Bože? co jsem komu udělala že zrovna já? Proč jsi mi dal lásku, rodinu....a....pohladila jsem své dokonale rovné břicho, moje dítě!

Věděla jsem, že kdybych mohla, brečela bych. Nemohla jsem. Stočila jsem se do klubíčka a utápěla se ve svých myšlenkách až smutek přešel ve vztek. Bouchla jsem do stěny, až praskla. takhle jsem postupovala a ničila vše, na co jsem přišla, až nezbylo vůbec nic, co bych mohla zničit. Tak jsem se přesunula ven a běžela do města, kde jsem vraždila a pila a bylo mi jedno jestli to je žena, muž nebo dítě.....


o 200let později

Seděla jsem před rozbitým zrcadlem a česala si vlasy. Dnes jsem měla jít lovit, musela jsem trochu vypadat. Lidé jsou tak zvláštní, pořádají různé plesy a bály, kde si sami sobě nalhávají, jak se mají rádi. Nechápala jsem to a bylo mi to fuk. Chutnali pořád stejně dobře. Za těch dvěstě let mé existence už jsem se uměla víceméně ovládat. Teď už jsem vraždila jen kvůli žízni nebo zábavě, ale nikdy ne proto, že bych se přestla ovládat. Už dlouho se mi nestalo, že bych vybuchla uprostřed davu, možná taky proto, že přes den jsem zůstávala uvnitř, kvůli slunci. Sice mě nespálilo-, jak psali někteří hloupí lidé, kteří neměli ani tušení jak vypadáme-, ale není příliš obvyklé, že se na slunci začnete třpytit, nemyslíte?

Dnes jsem měla namířeno do centra Londýna. Ano, zůstala jsem v Anglii, ale už dlouho jsem uvažovala, že půjde někam jinam, už mě to tu přetávalo bavit.

Zhodnotila jsem svůj vzhled v zrcadle, samozřejmě dokonalá. měla jsem na sobě krémové šaty velkým výstřihem. Bylo jednodušší vypadat takhle. Ještě jsem si nasadila Modré čočky, které změnily mé červené oči na temně fialovou- občas lidé vymysleli něco užitečného. Obula jsem si stříbrné lodičky a vydala se ze starého zatuchlého skladu na čerstvý vzduch.

Ukradla jsem rychlé auto a vydala se směrem k centru. Netrvalo příliš dlouho a byla jsem na místě. Olízla jsem si rty nedočkavostí. Už jsem se těšila na svou dávku teplé lahodné krve. Rychle jsem polkla jed, co se mi nahromadil v puse a vstoupila do vyhřáté haly. Hrála tu docela dobrá hudba, jen piano. Kdesi v mysli se mi objevil obrázek malé holčičky sedící u piana, bláznivě se smějící-Lilian. Na mou malou sestřičku jsem nikdy nezapomněla a jen doufala, že to přežila. Na svého manžela jsem si myslet zakázala, vždycky jsem seděla na stejném místě v klubíčku, dokud mě žízeň nevyhnala ven.

Rychle jsem to vzpomínku zahnala a ladným houpavým krokrém došla k barové židličce. Už celé století jsem měla stejný styl lovení. Přivábit kořist, odvést ji od zraků ostatních a ukojit svůj chtíč. Jako vždy i dnes to vyšlo.
"Ahoj." přišel ke mně asi 25letý kluk-muž s plašeně bušícím srdcem a nervózním úsměvem.
"Ahoj" usmála jsem se na něj sladce.
"Dáš si něco?" stále se mu třásl hlas a jakmile jsem se na něj usmála, jeho srdce se rozbušilo ještě hlasitěji.
"Ne myslím, že nic." Barman by mi to moc nezjednodušil.....
"Odkuk jsi? Ještě jsem tě tu nikdy neviděl. Tebe bych si zapamatoval..." Na tohle se ptali pořád a pořád dokola......
"Teprve nedávno jsem se přistěhovala. Ale pojďme mluvit o něčem jiném. Co třeba o tobě." upřela jsem na něj své oči plnou silou, nikdy jsem nemusela žvatlat moc dlouho a vvždycky se mnou pak šli, ať měli přítelkyni nebo ne. Občas jsem se pobavila, když ji měli a ona tu byla. Žárlivé scény jsou opravdu báječné zvlášť s mou schopností. Dokázala jsem najít jakoukoli vzpomínku člověka nebo mu podtrčit vymyšlenou.
Trochu zčervenal a navrhl abychom se šli projít.
"Do parku?" Nadšeně souhlasil. Vždycky souhlasí. Neví, co je čeká... Někdy jsem se snažila jim to zjednodušit-mysleli si, že spí nebo že je jen líbám a nikdy necítili bolest. Poslední dobou jsem to dělala pořád....

Chvíli jsme se procházeli, než jsme se dostali k mému oblíbenému opuštěnému místu. Pak jsem
se k němu otočila a jemně ho políbila. nebyla jsem příliš hladová, takže jsem to vydržela a dokázala mu podtrčit myšlenku, že ho líbám a jemu je to moc moc příjemné. Chvíli to tak i bylo, ale pak jsem mu popotevřela pusu a nakousla mu jazyk a pak už jen sála tu sladkou nádhernou krev. Chutnala jako mango smíchané s vůní fialek.
Tohle už jsem dělala nejméně sto let, takže jsem dokázala udržet iluzi líbání a přitom pít. Doufala jsem, že to tak mají jednodušší. Sice jsem upír, ale něco z člověka ze mě přece jen zbylo.....


ták takhle nějak si můžete představit Victorii-plus jinou barvu vlasů
a její šaty...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.