"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

Way to hell

26. června 2009 v 18:20 | mrně |  Way to hell
Just Enjoy! :)


Oblékla jsem si vyzývavé prádýlko, top s velkým výstřihem a minisukni, chystala jsem se Matta překvapit... Měla jsem klíčky od jeho bytu, takže jsem ani nemusela zvonit . Cestou jsem si tiše pobroukávala svou oblíbenou písničku.

Zkontrolovala jsem svůj vzhled v odraze skle dveří. Bruneta s plnými rty a čokoládovýma očima. Doufala jsem, že se mu budu líbit, takhle mě měl vždycky rád...

Vsunula jsem klíčky do zámku a pomalu otočila, aby nebylo nic slyšet. Vzala jsem za kliku a stejně pomalu jsem otvírala, dveře ani nevrzly. Tiše jsem se usmála a pokračovala v cestě. Těšila jsem se na jeho výraz. Uslyšela jsem tiché zasténání, slatné ženské zasténání. Úsměv mi zmizel ze rtů. Stejně potichu jsem přešla ke dveřím ložnice a pomalu je otevřela. To, co jsem viděla už asi nikdy nezapomenu. Rozdával si to tam s mou nejlepší kamarádkou. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.

Rychle jsem vyklouzla z bytu, už mi bylo jedno, jestli mě budou slyšet nebo ne. Anette, jak si jen mohla....! Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Lidé se za mnou otáčeli.....bylo mi to jedno. Nezajímal mě svět, lidé.....nikdo. Ti dva byli to jediné, co jsem kdy měla a já už neměla sílu jim odpoštět, už ne. Jak dlouho mě takhle podváděli?! Jak dlouho mi takhle lhali?!
Doběhla jsem ke mně a k ní do bytu, sbalila jsem si kufr a nechala tam všechny věci, které mi kdy on nebo ona dala. Už jsem nebrečela, nic jsem necítila.....Vzala jsem papírek a na něj napsala jen jedinou větu.

You´re on the way to hell!

Nechala jsem tam ještě včera mé klíče a vypadla odtamtud. Neměla jsem kam jít, ale tam bych už nevydržela ani jediný den, jedinou minutu, ani jedinou vteřinu.....Už ne....

Bezcílně jsem se toulala nočními ulicemi města, dokud jsem nedošla k domu kolegyně. Byla to jen kolegyně, ale znala mě, doufala jsem, že mi pomůže. Zazvonila jsem a čekala. Nic se nedělo, zoufale jsem zvonila, dokud se z reproduktoru neozval chraplavý unavený hlas.
"Ano?"
"Clare, prosím, pusť mě dovnitř!" můj hlas zněl i mně samé cize, tak zoufalý.....emoce se mi měnily jak na běžícím pásu.
"Hned jsem tam, Jenny!" Zněla vyděšeně, ani jsem se jí nedivila.
Za chvíli se ve dveřích objevil její vyčerpaný, zděšený obličej.Neptala se, co se mi stalo, jen mě vzala k sobě domů a uvařila horkou čokoládu.
"Dík, že´s mě sem vzala. Nemám nikoho jiného.......On, on......." Nejdnou jsem brečla a ona mě objímala a poslouchla. Naslouchala mi a utěšovala mě.

Nějakým zázrakem jsem pak usnula, ani jsem nevěděla kdy. Vzbudila mě až Clare ráno s tím, že mus do práce, ale že mě omluví, abych tam nemusela jít. Vděčně jsem se na ní usmála. Byl to můj anděl. Jen mě pohladila po ruce a zmizela rychle a tiše. Seděla jsem tam a přemýšlela. Bolelo to, ale proč se trápit kvůli němu?! Byl to jen hnusnej hajzl a děvkař, ale co ona?! Má nejlepší kamárádka?! Proč, sakra, proč zrovna ona?! Proč to prostě nemohla být nějaká blbá blondýna který jde jen o sex, věděla jsem že taková Anette není. Jí jde vždycky o víc.....Cítila jsem se špinavá, cítila jsem ho všude na sobě, jeho rty, jeho dotyky......Rozběhla jsem se do sprchy, abych se umyla, doufala jsem, že tím ten pocit zmizí. Jen jsem ze sebe strhala šaty a vlezla pod horký proud. Kapičky vody mi narážely do kůže a třištily se na tisíce kousků. Připadla jsem si jako jedna z nich. Roztřištěná.......Namydlila jsem se, jak jen to šlo, pořád a pořád dokola, ale pocit nemizel. Vzdala jsem to a vyšla ven ze sprchy jen v ručníku. Zadívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Byla jsem bledá, až příliš, zarudlé oči a červený nos to jen podtrhovaly. Už mi chyběla ta jiskra.

Vylezla jsem ze sprchy a oblékla si teplákovou soupravu. Cítila jsem se v tom pohodlně. Složila jsem se na gauč, když někdo zazvonil. Nevstala jsem, teprve když zazvonil potřetí, jsem vsatala a vydala se otevřit. Podívala jsem se kukátkem, netušila jsem, jak by mě tu mohli najít (přítel a Anette), ale rozhodně jsem nechtěla riskovat. Nikdo tam už nestál. Uslyšela jsem tiché kňučení.
Rychle jsem odemkla a oetvřela dveře. Před veřmi ležel košík a v něm štěně s lístečkem kolem obojku.

Prosím, zachraňte ho! Má papíry a je očkovaný, ale jeho páníček je v nemocnici...Prosím.

Usmála jsem se na flekaté štěně, které si mě zvědavě prohlíželo. Sehla jsem se k němu a pohladila ho po celé délce těla, od hlavy až k ocásku. Spokojeně přivřelo oči a vyplázlo jazyk.
Zvedla jsem ho ze země a se slovy:"Jak se jmenuješ?", ho donesla do kuchyně. Přemýšlela jsem, co bych mu měla dát k jídlu. Nebyl ani moc velký, ale ani moc malý. Nakonec jsem se rozhodla pro mléko. POstavila jsem na zem malou misku a celou ji naplnila mlékem. Vrhlo se k němu s velkou chutí a pilo s takovou vervou, že bílá tekutina stříkala všude. Sedla jsem si na židli a pozorovala ten malý uzlíček štěstí. Divila jsem se, že mě jen tak nechá na něj sahat a dokonce u toho vrtí ocáskem, ale byla jsem ráda....

Když dopilo, vratce se ke mně rozběhlo a zatahalo za nohavici. Sehla jsem se k němu, trošku couvlo, ale očichalo si moje ruce a potom dokonce olízalo. Zvedla jsem si ho do klína a drbala ho na bříšku. Spokojeně na mě koukalo, dokud mi nazkručelo v břichu. Ostražitě nastražilo uši a čekalo jestli se neidentifikovatelný nepřítel ozve znovu. Zeširoka jsem se na něj usmála a jen nerada ho položila na podušku na židli.

Otevřela jsem spíž a vytáhla müsli, z lednice mléko a smíchala to dohromady. Vytáhla lžičku, byla až v posledním šuplíku, na který jsem narazila a pustila se do toho. Hlad jsem měla přímo obrovský. Štěně na mě zvědavě koukala, jak to do sebe cpu. Naše role se obrátily, až na to, že já polila sebe, ne podlahu...
"Sakra práce!" štěně se vyděšeně přikrčilo při tónu mého hlasu. Ihned jsem se uklidnila azačala na něj tiše mile mluvit.
"Neboj, to nebylo na tebe, to si jen hloupá Jenny polila tričko." S těmi slovy jsem se k němu přibližovala, až jsem natáhla ruku nad jeho hlavičku. Trošku se přikrčilo, ale jakmile zjistilo, že ho chci pohladit, nechalo se a spokojeně vrtělo ocáskem.

"Ták, podívej Matesi [:Mejts:], tohle je kuchyň a tohle obývák a tady zatím spím já." Vodila jsem Matese po bytě a ukazovala mu jednotlivé místnosti.
"Tady to asi mít rád nebudeš." oznámila jsem mu, když jsem otevřela dveře do koupelny.
Bytem zachrastěly klíče v zámku a vrzání otevíraných dveří.
"Ahoj, Clare!" zavolala jsem, zatímco jsem nesla štěňátko schované tak, aby na něj neviděla. Vypadala dost překvapeně.
"Jenny, stalo se ně-" nenechala jsem ji domluvit.
"Podívej!" ukázala jsem jí flekaté rozverné štěně. Ukázalo se, že je to pěkné kvítko, stihlo mi zničit dvoje boty a to jsem si jen chystala jídlo.... Okouzleně vydechla a přešla až k němu. Vesele vrtělo ocáskem, jak ho hladila.
"Ty jsi náherný." trochu se zarazila. "Je to on nebo ona?" Nadšeně jsem se zazubila.
"On."

Vzala jsem jí bundu a nechala ji vyzout a pak jsem ji dotáhla do kuchyně. Uměla jsem docela vařit a chtěla jsem se jí nějak odvděčit.
"Páni, bylo to vynikající, ale nemusela jsi to dělat!" Potěšeně jsem se usmála, když mé dílo dojedla.
"Ale musela, víš, jsi hrozně hodná, že´s mě tu nechala......děkuju."
"Neděkuj, vlastně jsem ráda, že tu teď nejsem sama. Je příjemné, že tě někdo čeká." Pobaveně se zasmála. "Já už mluvím, jak kdybys byl moje manželka." Zasmála jsem se s ní.
"Víš,.."začala, "....chtěla jsem ti nabídnout, jestli bys u mě nehtěla zůstat, pokud chceš." Nejistě na mě pohlédla.
"Vážně? To bych moc ráda! Samozřejmně bych platila polovinu nájemného. Ježiši, děkuju Clare, jsi hrozně hodná." Potěšeně se usmála a dál už jsme se o tom nebavily. Překvapilo mě to, ale byla jsem za to ráda. Takoví lidé jako Clare, každý den nepotkáte.

Když jsem byla sama ve tmě, ve svém novém pokoji, už jsem nebyla tak v pohodě, brečela jsem tiše do tmy.....a pořád se ptala, co jsem jsemm udělala špatně. Nemohla jsem na nic přijít.....

Ráno nebylo nejlíp, ale ani nejhůř. Normální den, už jsem ani neměla chuť brečet. Večer jsem se asi vybulela dost. Ještě aby ne. Usla jsem až kdo ví kdy....
Sotva jsem vylezla z postele, udeřila mě do nosu vůně smažených vajíček a slaniny..Mňam! Nakoukla jsem do kuchyně. Clare tam s rozcuchanou hlavou a ještě v pyžamu kuchtila snídani.
"Páni! Dobré ráno!" pozdravila jsem. Trochu se lekla a vyklopila na sebe sousto, co si nesla do pusy na vařečce.
"Ježiši! Ty´s mě vyděsila!" omluvně jsem se usmála.
"Promiň, to jsem nechtěla."
"Ale to nic, jen nejsem zvyklá, že je tu někdo se mnou." Smutně se usmála. Bylo mi líto, že o tak hodnou ženskou nikdo nestojí, ale pak jsem si vzpomněla na jednoho koktavého kolegu z práce. Normálně teda nekoktá, ale vždycky když je blízko Clare, koktálek se dostaví rychlostí kulového blesku. Jmenoval se Eric.
"Neboj, brzo se najde někdo, kdotu -kromě mě- s tebou bude chtít být! Co třeba Eric, toho bys tu nechtěla?" Usmála jsem se na ni nevině.
Hodila po mně vařečkou a zasmála se. Vždycky mi uměla zvednout náladu.
"Můžu si teď dovolit být na chvíli filmová postava?" Nechápavě na mě pohlédla.
"Jsem hrozně ráda, že tě mám Clare. Nevím co bych jinak dělala. Na tebe by se měla stát fronta!"
Nervózně se otočila zpátky ke sporáku. "Tak už dost filmování." Jen jsem se pro sebe usmála a pokračovala v cestě do koupelny, kde jsem si dala rychlou sprchu a trochu se poupravila.

Když jsem vylezla, měla jsem na sobě černý kalhotový kostýmek a červenou halenkou pod ním a vlasy jemně natočené do přirozených vln.

Vrazila jsem do kuchyně a naházela do sebe snídani. Clare mě nechápavě sledovala, při čemž nepřitomně hladila spokojeně pochrupkávající štěně.
"Proč tak spěcháš?"
"No, podle všeho si to štěně necháme ne?" Jen kývla, a tak jsem pokračovala." Nemůžeme ho pořád krmit z misky a brzo bude potřebovat vykoupat, takže potřebujeme šampon a hřeben na česání a různé jiné věci, takže musím vyzvednout peníze, navíc bude potřebovat vyvenčit. Vidíš, nemáme ani vodítko, takže mám co dělat, abych to do práce stihla." Už jsem vstávala a vzala od ní Matese.
"Půjdeš to nakoupit se mnou?"
"Samozřejmně!"
"Tak se domluvíme v práci, jo?" a už jsem lezla ven z bytu. Jen nade mnou zakroutila hlavou a podala mi kabelku, kterou jsem tam zapomněla.
"Díky! Ahoj!"
"Teda to je éro!" slyšela jsem ji ještě říkat, než jsem zavřela dveře. Usmála jsem se pro sebe a vydala se na ranní pochůzky.

V práci mě čekalo nemilé překvapení. Když jsem chtěla jít s Clare na oběd, čekal na nás před budovou Matt s papírkem v ruce. Bylo na něm napsáno: You´re on the way to hell! V prvním momentě jsem chtěla zajít zpátky budovy, ale Clare mě chytila za ruku a pošeptala.
"To zvládneš." Při pohledu do jeho očí se draly ven slzy.

Zastavila jsem se na půl metru od něj. Calre šla dál, ale pak zastavila a čekala namě.
Jen tam stál a díval se na mě. Tak smutně, kajícně, ale já mu nemohla odpustit. Ne teď, ne tady, ne když byl s ní....
Sklopila jsem hlavu dolů, aby neviděl mé slzy.
"Co ode mě chceš?!" ta slova byla tichá, přesto mě slyšel.
"Já......promiň." Mluvil stejně tiše jako já. "Neměl jsem to dělat.....mrzí mě to." Při těch slovech vzal mé ruce do svých dlaní. Vytrhla jsem mu je.
"Omluva nic nespraví. Už ti nevěřím, brzo by to byla nějaká jiná....." Cítila jsem, jak mi z očí odkápla slza a roztříštila se o chodník. Připomnělo mi to ty kapky vody ve sprše. Znovu jsem se cítila zneužitá, pošpiněná, podvedená....
"Nech mě být!" S těmi slovy jsem ho obešla. Ještě mě chytil za paži, ale mé rozhodné: "Sbohem! Užij si to s Anette!" ho rozhodilo natolik, že mě pustil. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají další slzy. Ne! Pro něj plakat nebudu! Rychle jsem je setřela a usmála se na Clare. Věděla jsem, že mi vždycky pomůže a nenechá mě v ničem se ráchat. Byla mlůj anděl....

představte si, že je ta první ruka celá ;)


Tak doufám, že si to někdo přečet až do konce a nechá koment, přece jen dost potěší, když někdo ocení vaši práci, když se s tím děláte několik dnů....;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Estelle Estelle | Web | 25. října 2009 v 16:37 | Reagovat

přečetla jsem si to ž do konce, zanechávám koment, ocenuji tvojí několikadenní práci... :D:D:D
...píšeš neuvěřitelně!!! ;) Líbí se mi to téma a ten obrázek k tomu sedí dokonale (když si představím, že ta ruka je celá ;))

2 suzi-chan suzi-chan | Web | 12. května 2010 v 17:29 | Reagovat

prečetla ale moc jsem to nepochopila ale pěkný!!:) ten konec jsem moc nepochopila:D

3 Anička číslo dvje Anička číslo dvje | E-mail | Web | 26. května 2010 v 19:53 | Reagovat

Nádherné...

4 anyssek98 anyssek98 | Web | 25. února 2011 v 15:58 | Reagovat

Je to hezké...píšu povídku z úplně stejným názvem jenom v češtině...Prostě úplně normálně "Cesta do pekla". Teda jak se tak dívám, tak jsme to pojmenovaly úplně stejně, ale každá to pojala úplně jinak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.