"Kolovací příběh" pokračuje :) Zapojte se, prosím Tady :)

19. kapitola: Vrať se....

20. srpna 2009 v 21:32 | mrně


Další kapitolka, vážně se to snažím natahovat :)
Tuhle část věnuju Bublice a pLAsteLínCe :) Díky holky, že to čtete :)











Mezitím ve Volteře:

Blanche:

Sledovala sem Chrise, jak rozčileně přechází po pokoji tam a zpátky jako lev zavřený v kleci a mrmlá si pro sebe: " Měl jsem tomu zabránit!" a "Vždyť to bylo jasné!" nebo "Proč to proboha udělala?!"
Zhluboka jsem si povzdechla, věděla jsem, že už to nemá smysl.
"Chrisi,..." upoutala jsem jeho pozornost "...oba dva víme, že mě nemiluješ, tak běž a připoj se k Demetrimu." Překvapeně na mě vytřeštil oči.
"To myslíš vážně, B [:Bí:] ?" Jen jsem se na něj usmála. Jemu to očividně stačilo. přešel ke mně ráznýmy kroky, vlepil mi pusu, zašeptal: "Díky!" a už byl pryč. Nevěřícně jsem nad tím zakroutila hlavou a šla se připravit na lov.
Našla jsem v šatně ty krásné tmavě modré upnuté šaty , které mi tak tak zakrývaly pozadí a obepínaly každou křivku mého těla. Obula jsem si černé lodičky a krk ozdobila stříbrným řetízkem s černou kapkou. Své vlnité černé vlasy jsem nechala volně vlát kolem obličeje.
Lov byl naplánovaný na dnešní večer, už byl skoro čas.

Nadechla jsem se večerního vzduchu a vzhlédla k obloze. Milovala jsem hvězdy, měsíc, to temné nebe...milovala jsem noc. Přišla mi tak tajemná. Přišlo mi, že v noci je všechno jiné než ve dne. Co to tu zase melu?! Zakroutila jsem nad sebou hlavou a pokračovala v lovu. Nasedla jsem do určeného autobusu a stoupla si tak, aby na mě všichni viděli, vzala si mikrofon a začala příjemným hlasem promlouvat k pasažérům.
"Cestovní společnost Extrumi Vás vítá ve Volteře, v historickém městě, kde naleznete nejen spoustu památek.........." Mohla jsem jim tam vykládat cokoli, stejně mě nikdo neposlouchal. Mužské osazenstvo sledovalo pouze mou postavu a ženy se s neskrývanou závistí a žárlivostí ode mě naopak odvracely...

Vychutnávala jsem každou kapičku té lahodné tekutiny, která mi stékala v tenkých pramíncích do krku. Olízla jsem poslední kapičky na mužově krku a rozhlédla se kolem sebe. Z jednoho rohu na mě zíral asi 24-letý kluk-muž. Černé rozcuchané vlasy mu napůl zakrývaly zelené pronikavé oči. Na sobě měl otrhané rifle, černou mikinu s kapucí a černé tenisky. Ale nic z toho mě nezaujalo tolik jako to, jak na mě koukal. Zdál se klidý, smířený, možná i fascinovaný vším okolo sebe. Ladným krokem jsem došla až k němu a podala mu ruku. Jen na mě dál koukal, tak jsem si k němu sedla.
"Chceš být jako my?" Pomalu, váhavě přikývl.

Seděla jsem vedle něj na posteli, v ruce sáček s krví. Bůh ví proč, jsem u něj seděla celé tři dny a držela ho za ruku. Byla jsem to já, kdo ho kousl. Přestal sebou házet a zhluboka dýchal. Proměna byla téměř u konce. Konečně otevřel oči, teď už krvavě červené. Díkybohu sitaké pamatoval všechno před kousnutím. Bylo by celken těžké převyprávět mu všechno od začátku.... Vysvětlila jsem mu všechna pravila, rozkousla v sáčku malou dírku a podala mu ho. Přiložil si ho k ústům a začal pomalu sát. Byla jsem čím dál překvapenější, ještě nikdy jsem neviděla žádného novorozeného, aby se choval tak klidně. Většinou mi sáčky rvali z rukou a polykaly obrovské doušky. Dan, jak se jmenoval, naproti tomu vychutnával každou kapku.....Když dopil jemně si otřel rty a podal mi sáček zpět s tichým: "Díky.." Na nic se neptal, jen seděl na posteli a koukal mi do očí. Upíří rychlostí jsem vstala a nabídla mu ruku se slovy: "Pojď, provedu tě po hradu."

Victoria:

Jared se nade mě starostlivě nakláněl. "Jsi v pořádku?" ani jsem si neuvědomila, že se válím v písku.
"Jo! Jasně!" Sbírala jsem se ze země. "Děkuju, Jarede, moc Ti děkuju!" Objala jsem ho a vrhla se do vln.

Blanche:

".....a tady, je šatna." dokončila jsem svou prohlídku hradu. "Vážně Ti nevadí že jsi jako my?" otočila jsem se na něj a zahleděla se mu do krvavě rudých očí. Zadumaně na mě hleděl a odpověděl mi otázkou....:"Kolik jsem tím ztratil a kolik získal?" Jen jsem ho chytla za ruku a vedla ho do mého pokoje, který taky uviděl první po své přeměně. "Co jsi dělal jako člověk? Jaký jsi byl?" posadila jsem se na postel do tureckého sedu a zvědavě na něj pohlédla. pomalu, elegantně přešel k postel a přisedl si ke mně.
"Byl jsem syn bohatého podnikatele. Táta vlastní velkou firmu, takže neměl moc času, a když ho měl, věnoval ho svým milenkám, na mě v podstatě kašlal, kupoval mi, co jsem chtěl, ale už ani nevím jak vlastně vypadá. Máma umřela když mi bylo 7. Měla rakovinu, takže to pro ni bylo vysvobození....V podstatě mi bylo jedno, jestli umřu nebo ne. Chápeš, proč jsem kývl?" Mluvil tak nějak...jako by ho to snad ani nezajímalo, vlastně ho to vážně nezajímalo.
Pomalu jsem přikývla.
"Jaká byla tvá máma?", vylétlo mi dřív než jsem se stihla zarazit. Sklopila jsem oči před jeho pohledem a zamumlala.:"Promiň......do toho mi nic není." Chvíli jsem zírala na svá kolena, a pak vstala. "Jdu se projít, mezitím si můžeš vybrat kterýkoli pokoj z těch, co jsou volné....Tak zatím ahoj."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 BublinQa BublinQa | Web | 2. září 2009 v 18:31 | Reagovat

Ty jsi tak úžasnáá =))
A šikovnáá :)
Je to skvělýý :o)

2 pLAsteLínkA pLAsteLínkA | 3. září 2009 v 14:44 | Reagovat

díky a je to fakt super:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.